Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Prosinec 2016

Psaní... Psaní beze smyslu

10. prosince 2016 v 2:46 | Angela |  Z (mého) života a nezařaditelné
Tak tedy znovu usedám ke psaní, abych zjistila, jestli jsem vůbec schopná ještě dát dohromady několik smysluplných vět...
Těžko říct, pro koho to vlastně píšu, protože krom mé nejdražší tento blog nikdy neměl mnoho čtenářů...

Při příchodu domů jsem šmírovala okno, zda v něm uvidím světélko. Říkala jsem si, že třeba ani nejsi doma. Pak jsem se tiše modlila, abys neslyšel můj příchod a já si mohla ukrást pár chvilek pro sebe...

Samota mě posledních pár měsíců zabíjela a teď ji vyhledávám, zvláštní že?

Potřebuji si ujasnit všechny ty pocity ve mně. Ach, klišé. Přemýšlím, nakolik jsou moje pocity tvoje pocity. Přemýšlím, nakolik by ses měl zaobírat tím, že si připadám jak hromada odpadu. Párkrát jsem si tak připadala i kvůli tobě, víš? To už by mohl být tvůj problém. Mohl... Nemusí. Nechci přece nikoho obtěžovat svou zbytečnou existencí. Svým bytím beze smyslu. Dýchajícím zklamáním, živoucím neúspěchem a chodící troskou.

Všichni ti bojovníci kolem mě... Proč nemůžu být jako oni? Proč jsem se zase nechala srazit na kolena? Proč jsem věděla už dopředu, že se nechám znovu srazit? A teď od někoho žádám pozornost, kterou bych si měla zasloužit za svou slabost a neschopnost? Ach, já speciální sněhová vločka. Ztracená mezi tisíci miliony jiných speciálních sněhových vloček.

Jsem příliš slabá pro tento svět. Proč tedy už radši nejsem mrtvá?

Žít v džungli, už mě dávno něco rozsápalo na kousíčky. Bohužel v této džungli stačí, když se tváříš, že jsi v pohodě. Jsem v pohodě, kámo, jsem strašně v pohodě. Brečím, jen když u toho nikdo není. Nikdy si nestěžuju, když s tím někdo nezačne a pak si stěžuju jen tak, aby nestála konverzace. Ubližuji si jen ve svě mysli, za zavřenými dveřmi. A přitom pořád čekám, že někdo příjde a zachrání mě. Ale jak se říká, nikdo tě nezachrání od tebe samotného.

Pouštím si hudbu čím dál tím hlasitěji a doufám, že tím na sebe neupozorním...

Chci se totiž zpít úplně o samotě. Stejně, jako jsem si o samotě musela projít všemi těmi stavy. Teď si dokonce připadám, že při psaní na klávesnici hraji na klavír. Což je jediná věc, kterou si opravdu přeji celý život, umět hrát na klavír. Pak bych třeba měla nějakou cenu. Třeba bych se u toho i naučila zpívat. Krásný život si umí vysnít každý. Ale já už bych se holt měla smířit s tím, že už je moje pozdě na to, abych něco znamenala.

Klídek, cajk. Utřu si nos a jedu dál. Ale nezačala jsem původně psát kvůli tobě?

Zafungovalo to. Jsem opilá a úplně sama. Asi si ještě přečtu pár článků lidí, co mají opravdové deprese. Budu si myslet, že jsem v nich našla porozumění a přitom se užírat, že jsem jen blbka, co nikdy nezažila opravdovou bolest a nemůže se s nima srovnávat. Pak půjdu spát. Měla bych se rozmyslet, jestli si půjdu lehnout vedle tebe nebo zůstanu radši tady, sama. Ale radši bych měla zůstat tady a neprozradit, že jsem pila. Ačkoliv by ti to asi bylo úplně jedno. Jen bys řešil, jesti ti zbylo pivo v ledničce. Dnes jsem si říkala, že mám asi tak třetinovou cenu než tvoje sbírka kytar. Teď si tak říkám, že mám vlastně jen takovou hodnotu, kolik ti dokážu donést piv do ledničky. Takže vlastně prachmizernou.

Už jsem si tady i zatopila. Jen se kolem tebe proplížím pro deku a polštářek, ok? Protože to přece páry, co spolu žijí, dělají normálně...