Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Červen 2016

Útěk

6. června 2016 v 23:12 | Angela
Chce se mi kričet, chce se mi tak moc křičet, až mě to ohlušuje zevnitř... Ale bojím se, že bys mi nevěřil. Jak bys mohl pochopit, proč teď v noci někam utíkám, mám strach jít dál, strach se vrátit-
Jak ti vyprávět o bolesti, ve které si připadám tak nesmyslně. Jak ti to vysvětlit, jak bys na to reagoval? Už jsem o tom psala tolikrát, že nejde snad ani nic nového, že mi mé sevření hrudi připadá tak fádní...
Bezvýznamné jsou nejspíš i tyhle noční toulky, kdy míjím jen vietnamské večerky, poslední pejskaře a zbloudilé taxíky. Utíkám jak vyděšené kotě, odnikud do nikam. Úzkost je jak velký černý mrak, jak těžký černý havran na mých ramenou, chce se mi zvracet a mně už to připadá normální. Mám hrozný hlad a jsem daleko od domova, což by se nestalo, kdyby... Kdyby se uvnitř mě pořád nesnažil probudit jakýsi netvor z minulosti.
Cesta zpátky už neubíhá tak dobře, když si člověk uvědomí, kde je a co tam dělá. Vím jen, že bych dala cokoliv za tvou utěšující blízkost. Ale nesměl by ses ptát, žádat žádná vysvětlení, která ti dlužím... Nejspíš jsem já ten netvor, můj anděli, můj malý neskažený kousku lidského bytí, můj tajný poklade. Stydím se za to, že jsem a ubližuji jedinému člověku, kterého bych měla nosit na rukou a pokládat jen na okvětní lístky bílých růží. Jsem jen zatoulaný idiot, který ví, kam se má vrátit, i když si tam pořád bude připadat stejně ztraceně. Celá moje existence je jeden velký omyl a dávala by smysl snad jen, kdybych skončila jako žrádlo pro psy. Už nemám sílu jít dál a funguje mi už jen instinkt, který mě usnout na bezpečné místo pod střechou. Chci se vrátit k tobě, ale i z toho mám strach - že se mezi nás zase postaví to něco - ta neuchopitelná zrůda dřímající v mém nitru.