Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Září 2015

Můj obvyklý článek, ovšem naprosto se hodící k tématu týdne (TT - život není fér)

7. září 2015 v 20:45 | Angela |  Povídky
Zase utíkám ke svému blogu v okamžicích, kdy se cítím nejhůř...

Prý jsem dva roky nepřidala článek, to ale ovšem ani v nejmenším neznamená, že jsem se za tu dobu necítila na dně.
Ale teď, když se mi kutálí slzy po tvářích a pálí mě oči.... Jak mám zatraceně pořád čekat na to, že něco bude lepší? Na co mám sakra ještě čekat? Až bude lepší tohle a tamto...
Ta úzkost, co mi svírá hrudník, ze mě doslova vymačkává poslední kapičky naděje...
K sakru! Mám chuť roztřískat celý tenhle svět!
Kam jsem se to dostala? Proč musím sama proplouvat a bojovat za něco, o čem si snil někdo jiný?
Jak si teď nemám připadat jak bezcenná kupička smetí, která už sama nevydrží stát ani minutu...
Chci se nechat rozfoukat do větru, kéž by to jen bylo možné... Kéž bych se mohla rozplynout a odletět na křídlech ptáků kamsi k obzoru, kde končí svět. Kéž bych se rozpustila mezi kapkami deště a odplula v řekách... S celou svou zbytečnou existencí....

Nejsem ten, kým chcete, abych byla...

Chci jen obejmout od někoho, koho mám ráda... Někoho, kdo by mě zachránil přede mnou samotnou... Jsem tady, jsem zranitelná a zoufale natahuji ruce k někomu, kdo doufám, že tam stojí. Tak dlouho jsem se snažila bránit sama sebe, protože tu nebyl nikdo jiný, kdo by to pro mě udělal...

Jak se to dělá, být fantastická dcera, zaměstnanec roku a student s červeným diplomem? Jak se to dělá, nebýt vzorem selhání... Jen hromádka zklamání, neštěstí a nesmyslných snů.

Připomeňte mi, proč tohle všechno dělám? Pro co vlastně žiju? Čí lži mě donutily neodejít?

Proč je mi taková zima, když mám rozpálené tváře... V očích mě řeže sůl ze zaschlých slz... Slz, které vyplavily alespoň část strachu a úzkosti, ale stále ve mě zanechaly vědomí toho, že se blíží něco, co sama nezvládnu... Něco, co se nemůže dočkat, až si vezme část mě... Něco, proti čemu nemůžu bojovat tak, jak bych chtěla....

Držte se, zima přichází! A opět mám pocit, že mě srazí na kolena a už se nikdy nenarovnám tak vysoko, jako jsem to dokázala předtím... Předtím, když mělo cenu se za něco zvedat. Tehdy, kdy ještě vidiny toho, že bude líp, nevypadaly tak nesmyslně.

Pomoc! Prosím... POMOC!

Jsem ještě větší zoufalé nic, než kdy předtím.