Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Říjen 2012

Další slova, co se sešla na papíře

28. října 2012 v 18:01 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Dnes v noci se mi o tobě znovu zdálo. Pak jsem se probudila a zjistila jsem, že je to opět jen sen... Byl tak krásný... Když jsem stála před tebou, zase jako naivní školačka, plná nadšení a očekávání a ty jsi mě beze slov objal a políbil... Dokážeš si představit to zklamání, když se z takového snu probudíš? V takovém snu chceš žít navždy nebo v něm zemřít, abys znovu nemusel zažít to zklamání....
Já vím, jsou to nesmysly, ale s dokonale logickou návazností. V minulém snu ses mi omlouval za všechno. Držel jsi mě opět v náručí, já se dívala na krásný park, myslím, že to byla Parukářka, a poslouchala tvůj hlas. A všechno bylo zase v pořádku.
O pár hodin později mě držel v náručí jiný a v pořádku nebylo nic. Jeho hlas mi říkal, že jsi idiot, že se nemusím trestat za to, co je tvoje vina... že jsi mě zneužil a jsi hnusný hajzl a grázl... Chtělo se mi křičet, že to není pravda, chtěla jsem zastavit proud těch slov, co tak bolela... Místo toho mi jen ukanulo pár slz, kapek z roztávajícího ledu, co vězní moje srdce...
Co já vím, co bude v dalším snu. Třeba se mi ty sny budou zdát tak dlouho, že mě v nich požádáš o ruku a založime spolu rodinu.Otázkou je, jak by se to podepsalo na mém "bdělém" životě. Už takhle mě to dost ničí a musela bych se zbláznit, kdybych s tebou měla žít v paralelním snovém světě. Zatím mi zbývá jen natáhnout ruku do tmy a stisknout tu, která tam není. Zbývá mi jen čekat, kdy znovu příjdeš do mých snů...

O našich bolestech a jejich následcích

18. října 2012 v 21:05 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Občas člověk uvidí věci v širších souvislostech a pochopí, proč se k němu jiní lidé zachovali tak, jak se zachovali. Že to pramenilo z jejich vlastní slabosti. Po stránce rozumové si hned najednou připadám starší a moudřejší, ale po stránce citové? Myslíš, že mi to pomohlo? Čas prý všechno vyléčí, ale kolik ho ještě budu potřebovat? Vzpomínky stále přicházejí, nejvíce ve chvílích, kdy to čekám nejméně. Některé bolí míň, některé víc. Miluji tě a to se nedá smazat. Nedá se to jen tak zapomenout. Stále si pamatuji... Jak dlouho se mi ještě budou zdát sny o tobě? Jak dlouho ještě budu vzpomínat?
Neozval ses mi, ale to přátelé dělají a tys mi slíbil, že zůstaneme přáteli, předtím, než jsi mě opustil navždy.
Přemýšlím o věcech, které jsme měli dělat spolu.Tolik nesplněných přání, tolik nesplněných snů a slibů... Jen dlouhá řada tvých lží, kterým jsem věřila. A v hloubi duše snad stále věřím... Stále se ptám proč, ale ta otázka zůstává nezodpovězena. Kdybys na ni našel odpověď, budu na ni čekat, lásko...
Bolí to, bolí
Ať už mě to skolí
Alespoň mít tvoje přátelství by bylo víc, než nic
Než tenhle stav, co mi připomíná smrt...
Poslední polibek před smrtí
Láska není kurva, jsi to ty
Nenávidím tě víc, než cokoliv na tomto světě
A i když bych ti nikdy neublížila, toužím po odvetě
Zavolej, když najdeš odvahu. Nezasloužíš si, aby tě měl někdo rád, dokud se budeš chovat jako svině. Srabe. Odvaž se čelit své minulosti, která je víc živá, než bys čekal...
Sbohem, lásko. Zatím se měj. Doufám, že jednoho dne pocítíš to, co cítím já. Budeš trpět. Můj čas nadejde. Ty se můžeš jedině začít modlit za svoji duši.

Ten poslední vzkaz je možná plný vzteku, ale pramení to jen z mojí vlastní bolesti.

Alkohol? Oh, jak ráda bych se teď zpila do němoty... (TT)

18. října 2012 v 20:10 | Angela |  Angelin sloupkovník aneb názory jednoho blba
Nebo radši ne úplně do němoty, nemám ráda, když je mi po chlastu zle. Ale byla to jediná věc, která mi pomohla se na začátku srpna alespoň trochu vyspat.
Kamarád mi poradil, že je to nejlepší lék na rozchod. Prostě se několikrát vylít, až o sobě nevíš, ono se to časem vyplaví. A když ne, postup zopakovat.
Alkohol zničil naši generaci, zničil naše dětství. Pamatuji si, že jsem si dovolila zlít se v hospodě poprvé, když mi zbývaly tři týdny do osmnáctek. Zlo. Ale ti dnešní smradi se prostě nebojí. Všichni jsme měli nějaké začátky a každému jednoho dne dojde, jak to bylo špatné. Oujé, mě už to doteklo.
Alkohol už dostihl i jednoho mého kamaráda, který byl snad poslední abstinent mezi dnešní mládeží. Začal pít na svoje dvacetiny. Všichni jsme se smáli, jak po jednom panáku dováděl, ale vlastně to bylo spíš smutné. Bylo to na minutu ticha.
Ale ne že bych proti alkoholu měla jen špatné argumenty. Když mě to chytne, taky mi chutná. Občas jsem opilá prý roztomilá. Rozjímání o samotě nad skleničkou Jacka nebo ve dvojici nad lahví fernetu mě nikdy nepřestane bavit. Nejradši bych se šla opít zrovna teď, žel za chvíli usednu za volant. Njn, opilý řidič veselý vrah;-)

Večerní rozjímání

18. října 2012 v 20:00 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Proč mi příjde, že nemám žádnou minulost...Proč mi příjde, že nemám žádnou budoucnost? Proč tápu v temnotách, přecházím sem a tam... Ztracená... Kdo mě zavede zpátky a kdo při mě bude stát?
Zbývá mi vůbec někdo, pro koho stojí za to dál žít?
Ano, základní odpověď na tuto otázku by měla být "Já sama".
Ale pro mě není...
Já vím, měla bych se zvednout a oklepat a nebát se dál hledat. Ale já se tak strašně bojím. Všichni mě nakonec vždy opustili.
I jeho slib, že se ode mě nikdy neodvrátí trval jen rok a půl.
Jeho slib, že nadále zůstaneme přáteli neplnil ani jeden jediný den.
K čemu potom tohle všechno?
Všechno má prý nějaký účel a tomu mám věřit?
Prý co tě nezabije, to tě posílí... Žádnou sílu necítím. Z toho vyvozuji, že mě to zabilo.
Milovat je prý smyslem života. Milovat je prý krásné. Ale jen dokud vás miluje ten druhý. Nebo vám o tom alespoň lže.
Asi je to moje vina. Nemám co nabídnout, co dát. Jenom se obětovat a milovat.
Já nuzák nemám nic víc, než své sny. Rozprostřel jsem je pod tvé nohy. Našlapuj měkce, neb šlapeš po mých snech.
Tak nějak ten citát byl... Pošlapal jsi moje sny. Jsi teď spokojený? Věřím, že ne. Proč jsi to tedy potom dělal?

Podzim...

10. října 2012 v 19:46 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Poslední sluneční paprsky zářily skrz listy. Byly to nejen poslední hřejivé záblesky toho dne, ale celého léta. V lesklé hladině se již zrcadlil stříbrný měsíc. Chvíle jako stvořené pro milence. Nebo dívku a její vzpomínky. Všude vládnul klid a mír zatímco ve mne panoval chaos. Byla jsem protikladem usínající přírody a vlastně i jejím zrcadlem. Víš, já nezapoměla. Objímá mě chladné rámě podzimu, vítr mrazí, jako tvá slova. Pak už přišli jenom chladné dny... Občas pršelo a já chtěla, aby déšť smýval bolest. Když vysvitlo slunce, nastavovala jsem mu tvář, protože jsem promrzlá na kost a chtěla jsem se zahřát. S přibývající nocí se zdá vše temnější, než ve skutečnosti je. Bolí, moc to bolí, studí a bere sílu. Nemám sílu svěřit se deníku, nemám sílu vstát z postele. Přesto mám sílu tě stále milovat. Umírám spolu s přírodou. Ona se znovu zrodí... Zrodím se i já?