Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Září 2012

Je mi to jedno (tt)

24. září 2012 v 21:43 | Angela |  Angelin sloupkovník aneb názory jednoho blba
Samozřejmě, že lžu. Jedno mi to není. Není mi jedno, kde jsi, co tam děláš a s kým to děláš. Ale můžu se tak tvářit. I když mě to zevnitř sžírá a trhá na kusy, je snažší tvrdit celému světu, že mi na tom nezáleží.

Ach ano, spousta lidí to zná, spousta to prožívá, mnozí se z toho dostanou a jiní ne. Umírat pro lásku toho druhého... Ano, zní to jako románová pitomost, ale když to příjde, jen těžko se tomu brání.

A v ten okamžik je vám všechno jedno. Až na jedno.

Každý den myslím na tvé modré oči, na tvé hnědé vlasy, na tvůj levý malíček s jeho pigmentovými skvrnami a zvláštní dovedností ohnout pouze první článek. Samozřejmě si spoustu takových maličkostí pamatuji i o muži, který byl před tebou, ale na to vzpomínám s nostalgickým úsměvem a rozhodně ne tak často. Ale na tebe myslím s láskou a to bolí.

Překlenout minulost není jednoduchá věc. Jak dlouho to bude trvat, měsíce, roky? A pak se možná dostanu do skupiny lidí, která může při pohledu na svou bývalou lásku s klidným svědomím říct: "Je mi to jedno..."

Kde jsi?

24. září 2012 v 21:32 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Kde jsi, když si z rukou smývám své černé slzy... Kde jsi, když křičím tvoje jméno? Kde jsi, když se svíjím v bolestech... Kde jsi ve chvílích, kdy tě potřebuji nejvíc? Kde jsi, když po tobé toužím a kde jsi, když si zároveň v mých snech? Kde jsi, neskutečný i skutečný, přelud, duch, vzpomínka, člověk... Muž, kterého miluji... Tápu v mlze, husté, mléčně bílé, pro ostatní neviditelné, ale přesto opravdové... Každý si v sobě neseme své břímě, své temné bolestivé tajemství... A ty jsi to mé... Jsi tady na tomto světě jenom proto, abys mi dal mou dávku hořkosti? Protože tento svět je nespravedlivý a každému dá zakusit, že šťastně a bez bolesti se žít nedá. Protože nebýt tebe, žádné břímě bych neměla.
Sladké sny, lásko.
Ty mé budou o tobě, možná trochu sladké, ale každopádně kruté.

Cesta do zatracení

10. září 2012 v 14:56 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Chtěla bych být tvým hadem, kterého necháváš se ovíjet kolem své ruky. Chtěla bych být tvůj boken (pozn. - cvičná gumová katana), který držíš s takovou vášní... Chtěla bych být čímkoliv, na čem tak láskyplně lpíš.... Ale to já nejsem. Jsem jen vzpomínka, kterou necháváš zapadávat prachem. Třeba si za pár let s úsměvem vzpomeneš... A pak mě zase necháš v krajině zapomnění. Zapomeneš tak lehce, zatímco já budu myslet na každý detail tvých rukou, na ten poslední váhavý stisk těch mých, než je pustily nadobro. Jak jsem ti již řekla, víš, kde mě najdeš. Tam, kde jsi mě zanechal s nataženou rukou doufajíc, že ji znovu chytneš. I kdyby to měla být má noc poslední, taková, za kterou se platí životem, chtěla bych od tebe naposledy obejmout, abys mě v náručí naposledy sevřel tak pevně jako kdysi... Nechala bych si po tvářích rozeběhnout slzy, aby odplavily tu bolest... Alespoň nakrátko splynout s tvými sametovými rty... V mé mysli by hořelo nebe, ale ty bys nic netušil... Netušil bys o záhubě, do které se řítím... Jak bych se topila ve vroucí lávě, vdechovala bych horký vzduch, který by mi propaloval plíce zevnitř a od kostí by mi odpadávaly kusy masa škvařící se na mě zaživa... Ty bys o tom neměl ani zdání. Ach, sladká nevědomosti, jak chráníš jeho svědomí...

Zapomenout

10. září 2012 v 14:41 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Zapomenout... Myslela jsem, že to není možně, že nikdy nezapomenu na ty krásné chvíle, že mě už nikdy nečekají dokonalé, dechberoucí okamžiky, že už nikdy nemůžu milovat.... S tebou jsem zapomněla. S tebou byl svét zase krásný. S tebou jsem zamilovaností zase ztrácela dech. S tebou... Tys věděl a přes to... Znovu se nemohu nadechnout, ale už to není krásné, je to tíživé. Nevím, co za démona mi sedí na plicích a brání mi se nadechnout...ale ty víš. Svrhl jsi mě do pekla, ačkoliv si sám věděl, jaké to je. Nemohu tomu uvěřit. Jak můžeš žít bez lásky toho druhého? O to spíš, když víš, že já bez ní žít nemůžu. Dal jsi mi lásku, dal jsi mi celý nový svět. Dal jsi mi důvod žít. Jak mám teď zapomenout? Ptám se zrovna tebe, protože ty jsi zapomněl až příliš rychle...

Ledová královna

10. září 2012 v 14:36 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Zmrazená v ledové kře pozoruji okolní svět pokřivený průzračným ledem. Chvíli se zdá mírumilovný, jindy zase krvelačný... Lidé okolo procházejí, někteří zlí, kteří ubližují, jiní hodní, kteří hledají, nacházejí a pak milují... Žádný z nich tu ale není pro mě, žádný mě nepolíbí na mé zkřehlé, promodralé rty. Žádný mě nevysvobodí z mého ledového vězení... Bledá kůže mě zebe, napnutá, že snad každou chvíli popraská... Vím, že každý můj dotek studí jako smrt, ale já potřebuji, aby mě někdo obejmul, zahřál a rozpustil mé srdce mrazem ztuhlé na kámen. Tolik si přeji, abys to byl ty, strůjce mé ledové kletby, kdo roztříští tu mrazivou krustu. A tak dál toužím po svobodě, tvá zakletá ledová královna čekající na tvůj milosrdný polibek ve své ledové rakvi, a jenom má touha nestačí, aby rozpustila ty ledové spáry...

Venku prší...(jen pár myšlenek)

3. září 2012 v 11:25 | Angela |  Povídky
Tento článek jsem našla v rozepsaných, válel se tam více než rok. Takže je z doby, kdy jsem utíkala se schovávat do tvé náruče... To jsi ještě netušil, že něco takového budu cítit znova. A kvůli tobě.

Venku padá déšť.... Představuji si, jak omývá mé rány....jak chladí.... Mám ráda tvou vůni. Ještě se nevrátil domů. Začínám přemýšlet, jestli chci, aby se vrátil. Ptáci na protější střeše sedí jako ztuhlé sochy. Připadám si stejně...Mraky a temnota uvnitř. Krev a slzy. Tak krásné, tak bolestivé...A recept na dlouhotrvající vztah? Zotročit a svázat. Pocit viny... Proč mě trýzní myšlenka, co by bylo, kdybych před rokem neposlouchala tvůj pláč a odešla.... Nemohla bych ti to udělat. Ale co ještě můžu udělat sobě? Co to znamená? Co ze mě zbylo, cos mi vzal, co vzít si mi chtěl? Zlověstné mraky se mi honí nad hlavou. Chtěl jsi mi štěstí dát nebo vzít? Proč jsi se tolik bál...a zničil mě svou paranoiou... Slyšela jsem, že se člověk chová tak, jak mi předpokládáme, že by se chovat měl. Tys to slyšel taky. Ale nevnímal. Jinak by ses ke mně nechoval jako k děvce...

Přelud

3. září 2012 v 11:19 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Stojím na náměstí plném lidí a i když jsi nejspíš 200 km daleko, mám pocit, že stojíš přímo za mnou. Protože jediné po čem prahnu, je tvé obětí. V těch nejkrásnějších chvílích, které zažívám, vím, že mi chybí jediná věc. Nepotřebuji tě jen v nejtěžších chvílích, ale i v těch nejkrásnějších. Cítím, že mi chybí kus srdce, abych mohla cítit úplně. Chci, abys cítil to, co já, chci cítit, co cítíš ty. Je to tak těžké? Spolu je přece všechno lehčí, jednodušší. Podlamují se mi nohy pod tou tíhou, kterou musím nést, ale co mám dělat, když jsi ji odmítl nést se mnou - smířit se? Jednou jsi mi to nabídl, to se přece nědělá, abys couvnul. Doufám, že si uvědomuješ, co zlého jsi udělal. Věděl jsi, že si to ponesu s sebou spolu s tím, co už mi naložil osud. Věděl jsi však, že mi zničíš i mé štěstí, mé malé osobní štěstí, se kterým nemáš nic společného? Měl jsi mi šťastné chvíle dávat a ne sebrat i v okamžicích, ve kterých se mnou nejsi...

Téměř cítím, jak mě držíš
Do očí se mi derou slzy
Cítím horkost tvého těla
Jsi tu se mnou
Ale kde?
Nevidím, ale cítím...
Vidíš to, co já skrz mé oči
Není to nádhera?

Večer půjdeme spát šťastni těšíc se z těch krásných chvil...
Když ulehám do prázdné postele, hruď mi svírá bolest...
A dusí naše společné štěstí

Ta silná vzpomínka mohla za to, že jsi mě pak přišel navštívit do snů...
A nebyl to sen krásný, jaký by měl být...
Už i můj milosrdný spánek se otočil proti mě...
Vzpomínka, pocit, přelud, který mě pronásledoval, někdy více a někdy méně...

Nemůžu prostě spát? Hlavou se mi míhají ty myšlenky... Za to může ten sen, který rozjitřil vzpomínky a vyburcoval fantazii... Když jsem k tobě byla naposledy paranoidní, mé doměnky se ukázaly správné. Co když jsou i teď? Ach ta představivost... Mučí mě. I kdyby to byla pravda...já doufám, že není...můžu ti snad bránit...? Jak těm pocitům vzdorovat. Jen pomyšlení, že nemůžu nic dělat, mě dusí. Stahuje se to kolem mého krku jako oprátka. I když to nemusí být pravda. Ale co když je...a co když tě uvidím...s jinou...