Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Šílenství pondělního rána

20. srpna 2012 v 10:05 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Není dobré svůj život k něčemu upínat, ale já teď ten svůj upnula do jednoho jediného bodu. Vzhlížím k němu s poslední nadějí a zároveň s děsem a hrůzou z odmítnutí.Je tak vzdálený a přitom tak blízko, pomaloučku, krůček po krůčku se plíží okolo jako šelma. Nevíš, jestli se máš bát nebo být v klidu, protože všechno dopadne dobře. I když máš pocit, že se ti život zastavil v jediném okamžiku, jde dál a přibližuje tě k té chvíli, kdy tomu staneš tváří v tvář. Buď tě donutí kapitulovat nebo se přes to přenést. Ale copak můžeš udělat něco, co mě povede dál, i když nezměníš své stanovisko?
Srazí tě na kolena, donutí tě vzdát se. Tvůj život tě odvrhne a ty se budeš zmítat v agónii... Propadneš zoufalství. Budeš střídavě doufat v zázrak nebo smrt. Buď propadneš apatii a budeš se držet života za poslední vlásek, lhostejná k bolesti... nebo podlehneš úplně.
Nebo se ten zázrak stane...
Věřím na druhou šanci, až do poslední chvíle na ni budu věřit. Co jiného mi zbývá? Střídá se ve mně histerie, úzkost i lhostejnost. Ale co bude potom, když mi sebereš i tohle? Bojím se doufat, ale nemůžu jen tak nečinně sedět. V hlavě se mi honí samé třeba a ale co když, nevím, čemu z toho mám věřit. Třeba to byl opravdu jen jeho vlastní strach. Ale co když mě prostě nechtěl zranit už dřív? Třeba když budu silná... Ale co když se neovládnu?
Můžeš vnést pořádek do toho zmatku v mé duši. To je také to jediné, co po tobě můžu žádat.
Vyzývám tě na hru na pravdu. Víš, že před tebou už nedokážu nic skrývat. Snad se budu zadrhávat v řeči, protože budu nervózní. Prosím, chytni mě za ruku, drž mou dlaň ve svých. Poslouchej má upřímná slova. Nevím, co bude v tvých očích, snad lítost, snad zase ta neprostupnost. Prosím, už mi nelži, i když bych chtěla slyšet tu milosrdnou lež. Utiš bolest, utiš zmatek. Třeba pak to loučení bude méně bolestivé. Vím, že porozumíš, vím, že pochopíš. Nejspíš také ucítíš beznaděj. Vždycky mi stačilo tvé obětí a tvůj tichý zpěv, věděla jsem, co vše tím chceš říct. Litoval jsi, že nemůžeš udělat víc, ale pro mě to bylo všechno. Vím, že by bylo nejspíš troufalé žádat to po tobě v tomhle okamžiku, ale teď to potřebuji víc, než kdy předtím. Snad mi to dá sílu jít dál.
Zblázním se. Nebo mě to čekání zabije. Co když odmítneš? I když víš, že to smím žádat. Snad tě tvé černé svědomí donutí. Víš, že mu tím ulevíš, víš, že ulevíš mně. Tak proč bych se bála, že bys na tu schůzku nepřišel... Doufám, že při mě budou stát mí strážní andělé. Doufám, že se za nás budou modlit. Doufám, že budou chránit alespoň každého zvlášť, když se rozhodneš nadále setrvat sám...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama