Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Srpen 2012

Za světla lampy

28. srpna 2012 v 15:20 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Za světla lampy, sama v místnosti, si pročesávám vlasy a myslím na to, že bych tak mohla česat i tvoje vlasy. Tvé nádherné, lesklé, krásně vonící, hnědé vlasy, Splétam si je do copu a přeji si, aby ty prsty, které projížději jednotlivými prameny, byly tvé. Zakončuji ho zelenou gumičkou, která mi tě měla připomínat. Zase si v myšlenkách v hlavě přehrávám ten lyrický příběh dvou milenců... V ty osamělé večery, kdy usínám schoulená sama v sobě.... Chci, aby ses dotýkal mého těla jako tenkrát... Objímám peřinu a představuji si, že ležíš vedle mě...že se dívám do tvých očí... Po tváři mi skanula slza při vzpomínce na to, co jsem v nich viděla naposledy. Lítost byla to jediné, co jsi mi dal spatřit. Toužila jsem vidět dál - až do tvé duše a chtěla jsem, abys viděl ty do mé. Kdyby ses odvážil podívat skrz mé slzy, viděl bys tu upřímnou lásku a naše duše by splynuly v dokonalém okamžiku.... Ale ty jsi se neodvážil. Utnul jsi to, snad ze strachu. Stále doufám, že tě přesvědčím, že se není čeho bát. Nejspíš marně. Stále doufám, že vyslyšíš má slova, která bez odezvy šeptám papíru. Vím, že bys mě pochopil, ale co bys v ten okamžik cítil? Snad zase jen tu lítost... Stále si říkám, jestli se ti taky stýská, jestli si vzpomeneš, alespoň když se díváš skrz okno na potemělé město. Jestli ti snad taky skápla slza, když venku padal déšť a já stála v něm, padala s ním a rozpouštěla svůj smutek, svou duši v jeho kapkách... Láska mi našeptává ta slova, co píši, když se mnou nejsi a moc si přeji, aby mi našeptávala ta správná slova, až ti budu stát tváří v tvář. I když to už nebude večer, který by už nebyl osamělý, protože bychom usínali vedle sebe. A nejspíš ta slova nesmějí být "Miluji tě..."

Promiň, měla jsem slabší chvíli.

Šílenství pondělního rána

20. srpna 2012 v 10:05 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Není dobré svůj život k něčemu upínat, ale já teď ten svůj upnula do jednoho jediného bodu. Vzhlížím k němu s poslední nadějí a zároveň s děsem a hrůzou z odmítnutí.Je tak vzdálený a přitom tak blízko, pomaloučku, krůček po krůčku se plíží okolo jako šelma. Nevíš, jestli se máš bát nebo být v klidu, protože všechno dopadne dobře. I když máš pocit, že se ti život zastavil v jediném okamžiku, jde dál a přibližuje tě k té chvíli, kdy tomu staneš tváří v tvář. Buď tě donutí kapitulovat nebo se přes to přenést. Ale copak můžeš udělat něco, co mě povede dál, i když nezměníš své stanovisko?
Srazí tě na kolena, donutí tě vzdát se. Tvůj život tě odvrhne a ty se budeš zmítat v agónii... Propadneš zoufalství. Budeš střídavě doufat v zázrak nebo smrt. Buď propadneš apatii a budeš se držet života za poslední vlásek, lhostejná k bolesti... nebo podlehneš úplně.
Nebo se ten zázrak stane...
Věřím na druhou šanci, až do poslední chvíle na ni budu věřit. Co jiného mi zbývá? Střídá se ve mně histerie, úzkost i lhostejnost. Ale co bude potom, když mi sebereš i tohle? Bojím se doufat, ale nemůžu jen tak nečinně sedět. V hlavě se mi honí samé třeba a ale co když, nevím, čemu z toho mám věřit. Třeba to byl opravdu jen jeho vlastní strach. Ale co když mě prostě nechtěl zranit už dřív? Třeba když budu silná... Ale co když se neovládnu?
Můžeš vnést pořádek do toho zmatku v mé duši. To je také to jediné, co po tobě můžu žádat.
Vyzývám tě na hru na pravdu. Víš, že před tebou už nedokážu nic skrývat. Snad se budu zadrhávat v řeči, protože budu nervózní. Prosím, chytni mě za ruku, drž mou dlaň ve svých. Poslouchej má upřímná slova. Nevím, co bude v tvých očích, snad lítost, snad zase ta neprostupnost. Prosím, už mi nelži, i když bych chtěla slyšet tu milosrdnou lež. Utiš bolest, utiš zmatek. Třeba pak to loučení bude méně bolestivé. Vím, že porozumíš, vím, že pochopíš. Nejspíš také ucítíš beznaděj. Vždycky mi stačilo tvé obětí a tvůj tichý zpěv, věděla jsem, co vše tím chceš říct. Litoval jsi, že nemůžeš udělat víc, ale pro mě to bylo všechno. Vím, že by bylo nejspíš troufalé žádat to po tobě v tomhle okamžiku, ale teď to potřebuji víc, než kdy předtím. Snad mi to dá sílu jít dál.
Zblázním se. Nebo mě to čekání zabije. Co když odmítneš? I když víš, že to smím žádat. Snad tě tvé černé svědomí donutí. Víš, že mu tím ulevíš, víš, že ulevíš mně. Tak proč bych se bála, že bys na tu schůzku nepřišel... Doufám, že při mě budou stát mí strážní andělé. Doufám, že se za nás budou modlit. Doufám, že budou chránit alespoň každého zvlášť, když se rozhodneš nadále setrvat sám...

Online

16. srpna 2012 v 15:48 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Ta zatracená malá zelená tečka vedle tvého jména. Říká mi, že ti můžu napsat zprávu a ona se ti hned zobrazí na monitoru před tvýma očima. Zírám na tu zelenou tečku a vím, že ty vidiš vedle mého jména tu samou. Viděl jsi ji? Určitě jsi ji viděl. Modlím se za to, abys mi napsal, protože když vidíš vedle mého jména tu zelenou tečku, tak mi můžeš napsat a já si to hned přečtu a něco hezkého ti odepíšu.
Možná mi ale nemáš co říct. I já se bojím toho, co bych ti měla říkat. Bojím se tvých reakcí. Co když se i ty bojíš toho, co právě teď cítím? Co když si myslíš, že s tebou nechci mluvit, popřípadě že tě nenávidím, bojíš se zlosti vyslané v mých nenávistných slovech. Ale já bych ti jen napsala, jak jsem za tu zprávu ráda. Spolkla bych slova bolesti, jen proto, aby ses neodmlčel....
Tvá zelená tečka je mým záchytným bodem, i když na ni budu jen tupě zírat do chvíle než zhasne. Tolik mě zevnitř spaluje ta touha, mám chuť ji vykřičet skrz klávesnici. Ale neodvážím se, protože mám strach, že tvé mlčení bude pokračovat a bude ještě tíživější, než bylo doteď...
Rozklikávám si okno, do kterého ti můžu napsat zprávu. Zelená tečka teď výsměšně září na dvou místech. Ach, co ti jen tak psát, abys mi odpověděl? Není moc brzo ti napsat? Proklínám tu zelenou tečku, která mě svádí, abych promluvila. Ale co mám říkat?
Zda-li pak prožíváš stejně pocity? Nebo je ti to jedno... Či dokonce doufáš, že ta má zhasne.
Proklínám toho, co vymyslel tyhle chaty. Dřív jsem byla ráda za to, že s tebou mohu být každou vteřinou aspoň na dálku, ale teď.... Mučí mě to dívat se na to, že sedíš u počítače, když nenapíšeš....
Zelená tečka zhasla, tvoje jméno zůstalo. Pořád ti můžu napsat, i když si to přečteš až ve chvíli, kdy se znovu přihlásíš. Do té doby se budu zžírat těmi pocity nejistoty a beznaděje. Budu doufat, že ty budeš ten první, co napíše... Budu se zoufale a nesmyslně modlit za slova lásky místo slov nenávisti... Prosím napiš, má zelená tečka tu září jen pro tebe.

Černá je má láska (téma týdne)

16. srpna 2012 v 15:23 | Angela |  Angelin sloupkovník aneb názory jednoho blba
Jedna spolužačka se mě kdysi ptala, jestli mi nepříjde smutné chodit pořád v černé. Ne, nepříjde. Je to sice útěk do samoty, ale je to také symbol ochrany, člověk se cítí jaksi "neviditelný", i když vlastně vyčuhuje z davu. Kupříkladu dneska jsem jela do práce zabalená v černém kabátu, na hlavě naražený černý klobouk a na očích černé brýle. Všimla jsem si sice, že po mně pár lidí koukalo, zvláště pak ti mladší, oblečení v nevkusných barvách, podivuhodných střizích a škaredých botách. Ale já jsem sama pro sebe byla neviditelná. Nemusela jsem se dívat na svět a on neviděl na mě.
Samozřejmě, že nejsem proti nošení jiných barev, ale černá odráží mě vnitřní rozpoložení. Občas, když se cítím silnější, vezmu si jinou barvu a to pak sklízím od svého okolí nepokrytý nefalšovaný údiv. Jednou jsem si vzala na sraz modré triko a spolužáci mě nemohli najít. Nebo jsem si na fesťák vzala bílé triko a můj (ex)přítel byl absolutně unešen, jak mi to sluší. Mám doma schované úplně nové bílé tričko. Chtěla jsem, aby mě v něm poprvé viděl on. Ne nadarmo je v některých kulturách zrovna bílá symbolem smrti a smutku.
Když se řekne černá v souvislosti s náladou, určitě se všem vybaví smutek. Absence světla, naděje, lásky. Černé myšlenky. Prožívám to zrovna teď. Prožila jsem to již tolikrát a vždy se mi podařilo vyjít znovu na světlo. Člověk musí opět najít svou vnitřní sílu a tu mi v tomto období dává právě moje černá. Černá mě už tolik zachránila od vší té bolesti, která vždy příjde, že na ni přece nemohu zanevřit ani v běžných dnech, no ne? A vím, že tu bude se mnou, až nebudu mít sílu jít dál a stíny si mě ponechají ve své náruči.
Černá není jen bolest, smutek a smrt, jak si spoustu lidí myslí. Černá je elegance, černou můžete svádět. Černá je barva noci a já miluju noc, carpe noctem! Černá je můj životní styl, ať to komukoliv příjde jakkoliv pózérské. Černá je poznávací znamení pro stejně či podobně smýšlející lidi. Je mírumilovná i agresivní, je tajemná, může se v ní ukrývat, co si jen budeš přát. Lidé ji odsuzují jen kvůli vlastnímu strachu. Takoví lidé vůbec neví, o co přichází.
Ale není to moje nejoblíbenější barva, jak si spousta lidí myslí. Nejvíc ze všech barev miluji temně modrou. A to je její nejbližší sestra.

Život v pohádkách

16. srpna 2012 v 11:02 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Tolik jsem se bála říkat ti, že tě miluji... Kdybych věděla, jak málo je nám vyměřeno času, říkala bych ti to každý den. Pokaždé, když bys mi to řekl, odpověděla bych ti, že já tebe také. Vrhla bych se po hlavě do těch vln a doufala bych, že te své malé lži také uvěříš. Stala by se z ní velká lež, protože každá osudová láska je jen velká lež... Nalháváme ostatním věci, ve které sami věříme... Dal jsi mi ochutnat věčnost. Ale já se nevzdám, budu za tebe bojovat i s její hořkou pachutí na jazyku. Budu žít v pohádkách otrávená tvým jedovatým jablkem. Políbila jsem žábu a stal se z ní princ. Jak tě mám teď nechat odejít? Kde je princ, za co bojuje, když není se svou princeznou? Miluji tě a milující princezna dokáže čekat věčně... I když ji uchvátí Zlý král, doufá ve svého prince, který ji vysvobodí. Dnes už se pro lásku prý neumírá. Ale já cítím, jak každý den stárnu, přicházejí bolesti... Prosím, přispěchej a vysvoboď mě ze spárů krále jménem Smrt. Člověk není nikdy dost starý, aby věřil na pohádky. Sny nám pomáhají přežít, když byl osud natolik krutý, že nás nenechal prožít svou pohádku až do konce. Nebo nám bratři Grimmové zatajili, že skutečný konec není ten šťastný, ale ten tragičtější Shakespeara? Nechci protančit své poslední střevíčky se smrtí, ale s tebou. Ještě jsem nezapomněla dýchat, ale může se to stát...

Jen krátká báseň

13. srpna 2012 v 23:15 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Každý den píši ti vzkazy, které nevyslyšíš
Motlitby šeptají rty, které nepolíbíš
Jsi se mnou už jen jako bolest, kterou neutiším
jako slova, která nevykřičím
Chci se probudit tvým polibkem nebo již spát navždy,
Sejmi z mého těla stopy vraždy
abych uvěřila, že's odejít nechtěl nikdy....
Každou noc se trápím steskem
Zachraň mě či nech zemřít před rozbřeskem
Ale nemysli si, že mi čas sebere mé vzpomínky...

Tanec na střechách

13. srpna 2012 v 23:04 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Když jsem šla prázdnou noční ulicí, viděla jsem padat hvězdu. Vzpomněla jsem si, jak jsem se s tebou chtěla dívat na padající hvězdy... Hlavou mi automaticky blesklo přání, protože když padá hvězda, člověk si má něco přát. Ze rtů mi tiše sklouzla má největší tužba, tak tiše, že mi ji ze rtů mohli odezírat jen Bohové. Nemusím ji ani říkat nahlas, protože jistě tušíš, co to bylo. Pomsta to nebyla. Stále necítím žádnou zášť, i když na ni mám svaté právo. Chce se mi jen tančit po střechách domů a zpívat si melodie, které mi tě připomínají... Šeptat tiché motlitby a doufat, že budou vyslyšeny... Doufat, že dolehnou k tvým uším... Že ti je tiší poslové donesou a předají... Dokud se tak nestane, budu lehce našlapovat v rytmu tance, který by měli tančit dva. Možná že poletím... Dolů vstříc tvrdému betonu... Padnu jako ta hvězda. Prosím, najdi mě a vrať zpátky na oblohu. Ať mohu svítit tvým krokům skrz temnotu.

Další vzpomínky

12. srpna 2012 v 21:52 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Pamatuji si, jak jsem tuhle písničku poslouchala, když jsem loni v létě od tebe odcházela... Pamatuji si z toho vše. Přijel jsi ke mně domů a pak jsme nastoupili do autubusu. Ukazoval jsi mi, kde je ulice, která je pojmenovaná po tvém pradědovi. Později jsem ti slíbila, že tě u toho uličníku vyfotím. Ta ulice má tvé jméno, vždy mi tě bude připomínat, když pojedu okolo.
Pamatuji se, jak jsem se praštila v autobusu o sedačku, když jsem se po tobě ohnala...
Pamatuji si tu košili, co jsi mě na sobě. Vždy, když zafoukal vítr, nafoukla se a já jsem ti říkala, že jsi konečně opravdu žába. Ty jsi mi vysvětloval, že nemůžeš za to, že jsi si musel koupit větší číslo, protože by ti jinak byla okolo krku upnutá a škrtila tě.
Nejvíc si z toho dne ale pamatuji, když jsem se posadila na lavičku, ptal jsi se, co se děje a pak jsi mne beze slov objal... Spustil jsi ve mně vodopád slz, který tehdy patřil jinému. Pro mě to byl největší důkaz důvěry, co může být. Cítila jsem se konečně po měsících štvaní v bezpečí, proto jsem byla tak zranitelná a ty jsi mě v ten okamžik chránil. Cítila jsem neskonalou vděčnost a ještě teď ji cítím, když vzpomínám.
Kdybych tě zas příště požádala, abys za mnou přišel, až mi bude nejhůř, přišel bys? Vždy jsem se k tobě chodila schovávat před okolním světem. Vím, že teď je pošetilé a nemístné žádat tě, abys přišel a léčil tu bolest, co jsi sám způsobil, ale udělal bys to pro mě někdy jindy? Slíbil jsi mi, že se ode mě nikdy neodvrátíš... A já v to stále doufám...

Noční zpráva...kterou jsi nedostal.

12. srpna 2012 v 0:17 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Na kapotách aut se sráží rosa, protože už je pozdní noc. Za mnou cvrká cvrček, strážce milenců, jež se v tuto dobu schází. Sedím na houpačce a pohupuju se sem a tam. Kouřím svojí poslední cigaretu, byla třetí zleva a ty víš, co to znamená - že křestní jméno mé lásky má tři písmena. J jako Jistota a bezpečí, jež jsem nacházela v tvém obětí. A jako Agónie, kterou mi způsobil tvůj odchod. A N? Jako tvůj návrat, ve který doufám. Kdo ví? Nezbývá než čekat. Odpověď nám dá až čas. Každý den budu doufat.

Bolestivé probuzení

12. srpna 2012 v 0:11 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Probudila jsem se a měla jsem pocit, že tě zas cítím vedle sebe. Chtěla jsem tě obejmout, než se rozplyneš, ale nebyla jsem dost rychlá. Začala mnou zmítat beznaděj. Další slzy, jak to, že ještě nevyschly? A i kdyby... Bolest přetrvá... Bolest je věčná. Zatoužila jsem vidět tvoji tvář. Vzala jsem si tvou uschovanou fotografii. Citila jsem, jak si mezi prsty proplétám tvé hebké vlasy, jak hladím tvá elfí ouška, jak ti dávám pusu na krk a ty slastně zavrníš. Na fotku dopadly první sluneční paprsky, symbol naděje. Je to snad znamení od mých Bohů, které jsem prosila, ať mi tě vrátí? Cítím tu lásku zas tak silně, tu lásku, kterou jsem ti vyslala a tys ji obrátil proti mně, nechal si ji, aby mě probodla jako šípy... Ne nijak ostré, aby hladce projely , ale tupé a vyslané s dostatečnou razancí, aby mnou projížděly pomalu a já cítila, jak mi nesnesitelně dlouho trhají tkáně... Jejich hroty jsou napuštěné jedem...a ne Amorovým kouzlem... Kdo mi do těch ran ještě přisypává sůl? Kdo mi rozmíchává ten zmatek v hlavě, abych znovu a znovu trpěla pro tu samou věc... Pro co jiného by stálo za to trpět, když ne pro lásku? Když je tak jednoduché se říznout, o co je těžší říznout dost hluboko... Musím se smířit s tím, že smrt je jediná cesta k zapomnění... A musím si vybrat, jestli si to v sobě ponesu celý život nebo jestli zapomenu...

Ranní myšlenky...na tebe

10. srpna 2012 v 6:11 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Proč mě opustil i milosrdný spánek... Zase jsem se vzbudila s myšlenkou na tebe a na nase poslední setkání... Tvé rty byly tak blízko, jen se jich dotknout... Můj přerývaný dech, který se snažil srovnat podle toho tvého...To horké obětí, kterého se musím navždy vzdát. Proč? Nic nechápu, nechápu nic. Jsem prokletá? Proč jsi mi říkal ta slova, která bodala jako nůž. Proč jsi mi dal tak málo času... Myslím na to místo, kam jsme spolu chodili, byli jsme tam spolu snad tisíckrát. Chci tam přijít, dívat se na soumrak nad Jižním Městem a vědět, že je to i můj soumrak... Soumrak mého zbytečného života, do kterého jsi vkročil, abys ho učinil smysluplným a krásným a pak ho zase opustil... Chci v ruce držet tu planou růži, chci, aby mi šeptala tvým hlasem, abych v okamžicích posledních nebyla sama.. Odevzdat svou duši Bohům a tělo přírodě, protože tak je to správné... Prohlížím si ta slova, co jsem napsala, chci ti je poslat SMSkou, i když je pět ráno. Nechci se ti mstít, chci jen vzkřísit ty jiskřičky naděje, které mi pak tak brutálně zadupeš. Ničemu nevěřím, nevěřím ničemu. Ale já tě miluju, tak zoufale... Takovému člověku můžeš věřit všechno. Nechovám k tobě žádnou zášť, jen bolest, kterou jsi proměnil můj život v trosky. Ty vyplakané slzy mi nikdy nevrátí... Chci je proměnit v diamanty a dát ti je... Jsem patetická a směšná? Možná, tedy spíš určitě. Ale představ si, jak se jednou zblázním z té touhy, abys to pochopil a vrátil se ke mně. Miluji tě. Chci, abys pochopil mou bolest, sejmul ji ze mě a zase mi dal všechnu svou lásku.... Chci všechno změnit, dovol mi to, než svou bolest pustím žilou...

P. S. Vím, že i kdybys to četl... že se nevrátíš...

Lyrika o zlomeném srdci (Bóže, to tady zas dlouho nebylo)

9. srpna 2012 v 13:36 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Miluji Tě... Usínám v slzách a budím se zase v slzách... Dokážeš si vůbec představit, jak je žena zranitelná, když miluje? Byla jsem připravená všechno ti dát, ale ty jsi se mnou vyběhl jak s plným nočníkem, odkopl jsi mě jako kus starých novin, který ti na ulici náhodně přistál na botě...

Byla jsem jenom hračka, která už tě omrzela. Celí kluci, že?

Miluji Tě... Doufala jsem, že jestli to bylo jenom kvůli tomu mému výstupu, tak to překonáme, protože pravá láska všechno překoná... Chtěla jsem jenom obejmout a slyšet, že všechno bude v pořádku Představovala jsem si, jak tí dám čokoládový muffin, doprostřed zapíchnu svíčku a řeknu ti: "Všechno nejlepší, lásko, miluji Tě."

Ani jsi mi neřekl, kde jsi včera v noci spal. Představovala jsem si, s kým jsi, hlavou se mi míhala jejich jména... Jak se dotýkáš jejich těl, jak líbají ty rty, které jsem měla líbat já...
Vzal jsi mi veškerou naději, veškerou radost ze života a důvod žít... Má nejhorší noční můra se stala skutečností. Proč jsem smazala smsky, ve kterých píšeš, že mě miluješ... Už nemám žádnou útěchu, i když to byla lež... Malý kousek mé duše křičí, že jsi se unáhlil a určitě se vrátíš. Je lepší žít v sebeklamu, než v kruté realitě...(?)

Prý si mám zachovat svou hrdost, jestli tě chci znovu zpět. Ale já mám chuť válet se ti u nohou, zoufale prosit, brečer a štkát, držet tě za kotníky a křičet, že tě nenechám odejít...

Poděkoval jsi mi za představu muffina k narozeninám. Proč jsi ji ale neproměnil ve skutečnost? Proč jsi mi nedal ještě jeden den? Alespoň ten poslední... Trpěla jsem dřív, než jsi to udělal. A budu trpět i dál, to si piš. A nikdo neumí trpět tak jako milující žena.

Chci ti všechno říct a pak se někam schovat
Třeba pochopíš, jak je těžké nemilovat...

Proč jsem zase začala věřit na lásku... Proč jsem tě, já husa naivní, zase milovala?