Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Díl IV. - Řekni, že to není pravda

11. prosince 2011 v 23:53 | Angela |  3. kapitolovka - Řekni, že to není pravda
Po štěrku na příjezdové cestě křupaly a vrzaly pneumatiky stříbrného tranzitu. Zastavil u staré chaty a vystoupila z něj mladá žena se světle hnědými vlasy po pás. To jsem já, Barbora Weingartnerová, ale nesnáším svoje němeské jméno po otcovi, tak používám pseudonym Samantha. Zpívám pod ním v kapele a nikoho by nenapadlo ho spojovat s tím praštěným německým jménem z časopisu.
Nedůvěřivě jsem si prohlédla tu starou barabiznu obloženou dřevem, s dřevěnýma okenicema a doškovou střechou. Jestli tohle blafne, tak to potěš koště. Takže kouřit venku. Ale jak to udělám s topením? No, uvidíme. Teď si potřebuju trochu vybalit. Ze zadních dveří tranzita jsem vytáhla těžkou cinkající bednu a na vrch jsem si položila kartáč elemek. Hned u dvěří jsi si svá zavadla musela odložit a začít hledat po kapsách starý velký klíč. Zámek je zarezlý, paráda. Po chvíli zápolení se ozvalo "cvak" tak silné, že se snad ozvalo po celém údolí. Chvíli jsem zaváhala, jestli jsem zámek nevylomila. Zatím drží, ale stejně to bude bezpečnější v autě.
Dotáhla jsem si krabici až do kuchyně a otevřela ji. Do ruky mi padla lahev Chardonay, ale teď potřebuju něco silnějšího. Z poličky jsem si vzala zaprášenou sklenku a cosi jako popelník. K tomu krabici sto let starých kapesníků a hurá s tím na terasu.
Je tu krásný výhled do údolíčka. Jsem tu vážně sama, nejblížší vízka je asi 8 km. Ptáčci zpívají a sluníčko padá k obzoru, ale se mnou to nic nedělá. Nalila jsem si whisky a zapálila první cigaretu. Jacku, čaruj!

Ráno jsem se probudila s hlavou jako střep. Slunce rozhánělo mlhu a já jsem stále seděla na terase, zmrzlá jak psí lejno. Rozkoukala jsem se a vylila ranní rosu ze sklenice, pak jsem do ní vyždímala pár posledních kapek páně Danielsovi jantarové životodárné tekutiny. V puse jsem měla jak v polepšovně, snažila jsem se to spravit mírně navlhlou cigaretou. Bylo vážně nádherné ráno, ale přes skleničku Jacka slunce zářilo jasněji.
Když už krátce před polednem svítil puchejř až neúnosně, donutilo mě to odebrat se hledat něco k jídlu. Měla jsem strašnou žízeň, bolehlav a nohy mě sotva nesly. Dohrabala jsem se do auta a našla načatou vodu a půlku bagety. Haleluja!
Když jsem dožvýkala bagetu a zapila to zbytkem vody, kterou jsem předtím téměř vyexovala, koukala jsem chvíli z auta a pak usnula vyčerpáním.
Po probuzení mě už vítal večerní chlad. Vzala jsem si z auta bundu a prázdnou flašku a vracela jsem se do kutlochu. Hm, chtělo by to uklidit. Flaškou jsem cinkla ke dvěřím, popelník a skleničku jsem si jednoduše vzala čistou. K lahvi vody ze studně by to chtělo i nějakou mňamku. Dneska něco lehčího. Že by portské? Ještě krabku a návrat.
Asi bych vám měla vysvětlit, jak se ze mě stal tenhle alkoholik v rozkladu, když už jste se uvolili číst můj příběh. Tak tedy slyšte, slyšte, bylo, nebylo...
To jsem ještě byla mladá a naivní na klubovém festivalu mladých a naivních klubových kapel. Přišla jsem se podívat na nadějnou kapelu Boty z umělý hmoty. Zalíbili se mi a dokonce se mi i podařilo pokecat se zpěvákem, Tomášem. Začala jsem za nima jezdit na koncerty, docela jsem se s těma klukama sblížila, sem tam jsme prohodili pár slov. Nejpříjemnější chvíle ovšem byly vždy u drinku s jejich bubeníkem, Markem. Zjistila jsem, že si skvěle rozumíme. Jednou se nám naskytla příležitost hrát s moji kapelou Cursed na stejném fesťáku jako oni. Samozřejmě už tenkrát byli mnohem slavnější než my, takže moji kluci souhlasili. Už před koncertem jsme měli spoustu času si popovídat o mém zbabraném vztahu a o jeho snech, kam by to chtěl s kapelou dotáhnout a jak by chtěl mít po svém boku někoho, kdo by ho ve všem podporoval.
Když ten večer hráli, měla jsem pocit, že mezi námi vzniklo magické pouto a vím, že on to tak cítil také. Na backstagi se pak nějaké to opuštěné místečko, které dalo prostor fantaziím, našlo.
Tak jsem opustila svůj rozpadající se vztah. Hned, co se se mnou bývalý začal bavit, vmetl mi do obličeje, jak jsem ho mohla opustit s tou příšerou a že mi to s tím polským teplouškem beztak nevydrží. Ale já jsem veděla, že Marka miluji a neváhala jsem se za ním odstěhovat až do jeho rodného Hronova u polských hranic - odtud zrovna ten polský. Žili jsme spolu čtyři roky v naprosté harmonické symbióze až do doby, než mi řekl, že se chce rozejít. Ještě ten večer jsem se jela opít s jejich kytaristou Davidem a ten mi povyprávěl, že to Marek dal dohromady s jejich basákem Romanem. To byla moje první noc v tranzitovi. Ráno jsem vysypala kapesníky, zajela do Hronova, nanosila do auta krabice s věcma a odjela sem. Ta chata vlastně patří Davidovi, dělají tady pařby kapely. Dal mi od ní klíče, abych měla kam jít, než se seberu. Víc pro mě udělat nemohl, jeho přítelkyně byla zásadně proti, abych u nich zůstala, ale i tak jsem mu neskonale vděčná.
Tak jsem se dostala sem, ke skleničce portského a cigaretě a v slzách si přehrávala vzpomínky na Marka. Ani nevím, jestli se mám vrátit do Prahy nebo do Hronova. Musím si urychleně najít byt, což bude nejspíš průšvih, protože jsem prošvihla poslední závěrku v redakci, takže jestli příští článek nebude sólokapr, tak nejspíš letím.
Po flašce portského jsem se dokonce i doplazila do auta. A bylo nejspíš mírně halucinogenní, protože se mi zdál velice podivný sen. Povídala jsem si v něm s překrásnou blond dívkou. Říkala mi, ať nepláču, že slzy smívají krásu. Ať si nedělám vrásky kvůli mužům, aby mi zbylo mé mládí. Hladila mě po tvářích a říkala, ať se učešu. A ty krásné zelené brokátové šaty, co měla na sobě!
Ráno jsem se donutila vstát jen proto, že měl přijet David. Mohla bych se vysprchovat a alespoň trochu uklidit tu spoušť. Dopadlo to tak, že jsem sesypala popelníky do sebe a jeden odnesla. Nakonec jsem si jen převlékla tričko, protože jsem si říkala, že sprchu stejně nestihám. Pak jsem se snažila učesat, ale spíš jsem si jen trhala chomáče mastných zacuchaných vlasů. Pak už jsem si jenom hrála s dálkovým zamykáním auta. Zamknout - cvak, blik. Odemknout - cvak, blik, blik. To mi vydrželo, než přijel David a nevytrhnul mě z mých myšlenek, což bylo dobré tři hodiny. Samozřejmě mě našel na terase s cigárem.
"Zlatíčko, přijel jsem hned, jak to šlo." Políbil mě na čelo. "Něco málo jsem ti nakoupil. Ach jo, vypadáš hrozně. Kdy jsi naposledy něco jedla?"
Nepřítomně jsem na něj koukala. Objal mě.
"Samíku, neboj se, jsem tu s tebou, zvládneme to."
Ten náhlý pocit bezpečí v jeho náručí mě donutil se znovu rozbrečet.
"Já...já už nemůžu..."
"Jen to ze sebe vykřič. Vykopej ty zrůdy ze sebe ven..."
"Všechno, co jsem měla ráda...milovala...psaní...kapela...Marek..."
"Co to povídáš? Co je s kapelou?"
"Já...já nevím..."
"Zlatíčko, klid. Dáš si skleničku a hezky mi to všechno povíš."
Potlačila jsem vzlyky a přikývla jsem. Pustil mě a zamířil dovnitř.
"Přinesu něco dobrýho. Hmm, Chardonay."
Postavil přede mě čistou skleničku a naplnil ji, načez jsem ji hned vyprázdnila. Zatímco mi doléval, zapálila jsem si a s již trochu srovnanými myšlenkami jsem začala mluvit.
"Chtějí...chtějí mě vyrazit. Na posledním fesťáku jsem si udělala průser."
"Jak jsi se tak děsně zpila?"
"Přesně. Jenže jsem měla spát u nich ve stanu, abychom příští den stihli zkoušku před večerním vystoupením..."
"Jenže ty jsi strašně vyváděla a probudila se ráno u Marka."
Přikývla jsem.
"Ale kvůli tomu tě nemůžou hned vyrazit. Určitě tě jenom pokárají. Ale vyhodit tě nemůžu. Ty jsi totiž jedinečná. Navíc kde by scháněli operní hlas."
Žmoulala jsem skleničku a upřeně hypnotizovala její rudé hlubiny.
"Nebylo to poprvé." Odmlčela jsem se a David čekal na vysvětlení.
"Párkrát jsem příšla pozdě z práce na zkoušku, párkrát jsem se opila a řekla, co jsem neměla... Navíc náhradu mají, nějakou bejvalku nějakýho kamaráda. A ona operu studovala. Já jsem jen podělaná amatérka."
"Ale jsi ta nejlepší! A máš hlas! To se nikdy nenaučí."
"Ty víš, že to není pravda. A když to budeš pořád do kola opakovat, pravdou se to nestane."
David zamručel, protože věděl, že je to beznadějné.
"Kde máš vůbec telefon? Určitě ti volali."
Neurčitě jsem mávla rukou k tranzitovi.
"A nabíječka?"
"Taky někdě tam."
Vrátil se z auta, vrazil nabíječku do telefonu a telefon mě do ruky.
"Napiš alespoň nějakou blbou smsku Alexovi. A to teď hned. Omluv se mu, vysvětli mu, že se pár dní neobjevíš. Pochopí to."
Zadala jsem PIN kód a tupě zírala na obrazovku. Píp píp. Píp píp. Dvě smsky. V první stálo: "Velice nás mrzí, slečno Weingartnerová, že to zašlo tak daleko, ale již několik dní neberete telefon. Jistě chápete, že už nemáte do redakce chodit. S pozdravem Alena Skálová, asistentka šéfredaktora."
Do očí se mi znovu natlačily slzy. Zakryla jsem si pusu dlaní.
"Já...mám...vyhazov..."
"Sami, to mě mrzí...ale pořád máš nás...a Cursed."
Přeskočila jsem na druhou smsku.
"Ahoj, skupina nemohla déle prodlévat, tak zkoušíme s Janou, určitě si ji pamatuješ. Projevila více zájmu a zodpovědnosti než ty. Nevím, jestli tu pro tebe bude nadále místo. Za tři týdny hrajeme, můžeš se přijít podívat, ale na backstage zvaná nejsi. (Ani nevím jestli) s lítostí, Alex."
"Už nemám žádný Cursed..." Chvěl se mi spodní ret, ale věděla jsem, že brečet už ani nemůžu. David mě pozoroval skelnýma očima a bylo vidět, že nemá co říct.
"Mohl bys prosím...na chvíli odejít?"
Zaváhal, ale pak přikývl a zmizel za dveřmi. Chtěla jsem řvát a házet věcmi, věděla jsem, že slyší tříštící se sklo, ale bylo mi to jedno. Řvala jsem tak, že jsem nejspíš vyhnala z okolních lesů všechnu zvěř a bylo mi to kurva jedno. Místní myslivec by měl právo mě zastřelit, ale mě by to bylo u prdele, i kdyby to udělal. Byla jsem dokonale prázdná. Horší než zemřít. Takové to bylo, když jsem naráz přišla o vše, co jsem milovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama