Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Prosinec 2011

Díl VIII. - Zlé se v dobré obrátí

14. prosince 2011 v 21:29 | Angela |  3. kapitolovka - Řekni, že to není pravda

Poslední díl, je nejrozsáhlejší, ale užijete si tam taky trochu toho...té romantiky.

Pak už jsem se probudila až v nemocnici. David čekal celou noc na chodbě. Byl stále vyděšený. Ptal se, co se tam večer stalo, ale nechtěl, abych mu to říkala hned, jestli jsem pořád ještě v šoku. Přesto jsem mu to všechno vylíčila. Zůstal na mě civět s otevřenou pusou.
"Jestli tohle všechno řekneš policii, tak tě rovnou odvezou do blázince. Řekni, že to byla nějaká neznámá útočnice."
"Samozřejmě. Vím, že by mi nevěřili. Ale ty mi věříš, že jo?"
"Já nevím. Totiž, dům je úplně zdemolovaný, část pozemku se propadla. Našla jsi sklep domu, který tam stával a který děda ukryl. Ale i přes to je tvůj příběh příliš neuvěřitelný."
"Neměla tvoje máma sestru?"
David vyskočil ze židle a vypoulil oči.
"Jak tohle víš? Byla to hrozná nehoda, v naší rodině se o tom nemluví, ani já neměl nikdy důvod to někomu říkat!"
"Ona mi to řekla. Byla to kletba."
"Tak kletba říkáš?"
"Nevědomá..."
"Prokletý je ledatak název vaší skupiny!"
Zmlknul. Okamžitě zalitoval toho, co řekl, když viděl, jak jsem zkroušeně svěsila hlavu.
"Promiň," hlesnul.
"Ne, to je v pořádku."
"Vážně mě to mrzí..."
"Ani nemusí. Našla jsem nějakou právní kličku. Ten 'patent' na Cursed je vlastně můj, takže mě z toho nemůžou jen tak vyštípat. Ale nebudu jim v tom nijak bránit. Nechám se vyplatit nebo tak."
"Zlatíčko, bojuj." Chytil mě za ruku. "Nevzdávej to."
Pousmála jsem se. "Vlastně se teď chci zaměřit na jinou věc. Chci se trochu zaobírat historií toho obrazu a celou tou nesmyslností okolo Anabel. Myslíš, že bys mi pomohl? Jestli máte doma nějaké kroniky, deníky, cokoliv po dědečkovi, i to, co zdánlivě nemá vůbec žádnou souvislost..."
"Můžeš si z trosek té barabizny vyhrabat cokoliv, co nelehlo popelem. A taky se poptám mámy, jestli doma něco neschovává. Udělal jsem toho pro tebe hodně...ale tohle ještě udělám. Podíval se skelnýma očima z okna. Stiskla jsem mu dlaň a on se otočil zpátky.
"Vím, že jsi mi hodně obětoval, moc si toho vážím, ten zdemolovaný dům splátím hned, jak si najdu práci...Ale nejvíc mě mrzí ta záležitost se Zuzkou...to byla oběť přes čáru...měl jsi mě tam nechat a nejezdit...pár hodin bych tam určitě vydržela..."
"Takové věci neříkej. Kdybys umřela, nikdy bych si to neodpustil. Ale Zuzka žije a může být šťastná s někým jiným. Třeba s Tomášem, co já vím!" Popotáhnul a protřel si oči.
"To je blbost, to by ti Tom neudělal." Rozkašlala jsem se, abych zakryla, jak se cítím trapně, protože zrovna ode mě to zní fakt pitomě.
"Vůbec nevím, co se v noci stalo. Jak jsi v noci usnula, volal mi...eh...Marek. Zuzka se opila a měla nějaké duševní výlevy k Tomášovi, ten seřval Marka, který řekl něco Romanovi, který jako jediný nepil, takže neměl potřebu udělat slovní průjem a jenom si sednul do kouta a mlčel. Marek chtěl jet se mnou, ale nedovolil jsem mu to, protože jsem nevěděl, jak zareaguješ. A místo toho se s ním nebaví ještě Roman. Každopádně večer hrajeme a jestli se to nesrovná, bude to znát." Vzdychnul. "Budu muset dojet pro tranzita, všechny je naklopit dovnitř a odvézt. Teda kromě Zuzky. Té vrátím její auto. A doufám, že se mnou bude mluvit."
"Uvidíš, že bude. Včera byla jenom rozhněvaná."
"Výborně, lepšíš se."
"Co prosím?"
"Už zase trochu používáš tu svoji 'vznešenost v mluvě'."
Odfrkla jsem si. "To už radši ne. Změnila jsem se, víš?"
David se zvednul a pevně mě obejmul. Zakašlala jsem.
"Žebra," zasípala jsem. "Hlava...ruka..."
"Promiň Sami. Radši už půjdu, abych tě nezmrzačil ještě víc." Dal mi pusu na čelo. "Odpočiň si. A uzdrav se nám. Já se stavím pro kafe...a pak pro kapelu..."
"Děkuju. Stav se za mnou brzy znova. I když samozřejmě vůbec nemusíš. A hrozně moc je všechny pozdravuj."
Naposledy se otočil. "Jsem rád, že ta barabizna spadla..."
Osaměla jsem.Řekla jsem si, že půjdu spát. Jenže asi po minutě někdo znovu zaklepal na dveře. Někdo, koho bych opravdu nečekala.
"Báro?"
"Zuzko?"
"Chtěla jsem se ti přijít omluvit," začala pomalu. "Běžela jsem sem, hned jak jsem se dozvěděla, že tu ležíš. Mrzí mě, jak jsem se zachovala a co jsem řekla..."
"Se mnou je to v pohodě, ale co David?"
Povzdechla si. "Myslíš, že mi odpustí?"
"On čeká, až ty odpustíš jemu. A vůbec, je to pár minut, co odešel. Zdržel se v bufáči, určitě ho stihneš."
"Vážně mám?"
"Určitě," povzbuzovala jsem ji. "Běž!"
"Děkuji!" zakryčela už v běhu.
Napřímila jsem se a zvědavě vykoukla z okna. Za chvíli jsem viděla Davida, jak kráčí k autu. Kelímek s kávou si položil na střechu a chystal se odemknout. Pak se otočil. Doběhla ho Zuzka a padla mu do náručí. Úplně jak kdybych slyšela, jak se navzájem omlouvají a obviňují sami sebe, kdo byl větší pitomec. Scéna jak z romantického filmu. Po tvářích se mi rozkutálely slzy.

Po týdnu mě propustili a já znova začala řešit existenční krizi. Všechno, co jsem měla, bylo v krabicích u Davida a Zuzky. U těch ale dlouho zůstat nemůžu.
Scházela jsem po schodech před nemocnicí do pošmourného dne a do obličeje mi fouknul chladný vítr. Budu muset se sebou něco udělat. Že bych si zašla ke kadeřnici? Vytáhla jsem peněženku a prohrábla se v ní. Něco málo tam je, mohlo by mi zbýt ještě na malou terapii nakupováním. Potřebuju si teď udělat radost.
David mě se světlými vlasy strřiženými pod ramena skoro nepoznal. Taky se divil, že utrácím poslední peníze.
"Měl jsem si tě vyzvednout, abys nezlobila," prohlásil otcovsky.
"Potřebovala jsem být chvíli sama. Trochu se proběhnout, vyvětrat a zregenerovat se. Ale teď už budu zodpovědná a začnu jednat."
"Tenhle přístup se mi líbí." Pousmál se. Sejmula jsem bundu z věšáku.
"Ty se ještě někam chystáš?" zeptal se.
"Dneska mají Cursed pravidelnou zkoušku. Vlítnu tam a udělám bugr."
"Prosím tě, hlavně to nepřežeň. Nemám jít radši s tebou?"
"V pohodě, to zvládnu. Vrátím se po zkoušce. Nebo nikdy."
Asi jsem to přehnala už svým impozantním nástupem, když jsem dusala v kožených botách chodbou a pak jsem zabušila na dveře zkušebny, což byla druhá místnost Alexovi dvougarsonky. Kdyby nebyla tak dobře odhlučněná, zřejmě bych slyšela hlasy, jak překvapeně stichly a jak se dohadují, kdo přišel a kdo půjde otevřít. Černý Petr padnul na kytaristu Lukáše.
"Ahoj Sami, co tu děláš?" ptal se udiveně.
"Ahoj Lukýno, pustíš mě dovnitř?"
"No, víš, Alex ti měl říct, ať už nechodíš," zdráhal se.
"Já vím, ale chtěla bych si s váma vážně promluvit."
Lukáš hodil tázavý pohled na ostatní členy kapely. Alex pokynul, ať mě přivede. Vypadal jako nějaký panovník, který si chce vyslechnout obžalovaného, než mu nechá setnout hlavu.
"Vyslechněme si tedy slečnu Weingartnerovou, co nám chce povědět."
"Děkuji, pane Schreiere, jste laskav," odpověděla jsem mu, aby věděl, že přistupuji na jeho stupidní hru.
"Je vám známo, že jste oficiálně vyražená?"
"Ano, a proto jsem si přišla pro to, co je moje. Takové malé majetkové vyrovnání."
"Není mi jasné, co tím myslíte."
"Ráda vám to osvětlím. Kdybyste byl tak laskav a poskytl nám archiv se smlouvami jako podklad."
Zvednul se z gauče a v malém stolku začal hledat. Mezitím jsem si odložila bundu. V místnosti bylo dusno. Jana, Lukáš a Dominik, kteří doteď klouzali pohledem mezi námi jako na tenise, seděli napjatí jako struny a mlčeli. Saša našel desky, co hledal a poslal mi je po zemi, abych věděla, že mu nestojím ani za to, aby mi je podal do ruky. Oči diváků sjely z Alexe na desky, jak jedou ke mně, a pak na mě, jak je zvedám.
"Prosím," odseknul.
"Tak se podívejme, čí jméno je na nahrávací smlouvě k prvnímu cédéčku. Á, moje. Ke druhému. Moje. Smlouva z producentem. Zase moje. Tady jeden Schreier. Jinak samá Weingartnerová."
"Nevím, co tím sleduješ!" Jana se vymrštila z pohovky a prskala jako divoká kočka. "Prostě vzali mě, ty jsi ze hry, tak se s tím smiř!"
"Sleduju tím, má drahá," odpovídala jsem jí klidně, "že Cursed jsou v podstatě moji, kousek tedy tady Saši, takže mě nemůžete jen tak vykopnout."
Lukáš chytil Janu za ruku a pokusil se ji posadit, ale Jana se vyškubla a křičela dál: "Co si to dovoluješ? Co si to o sobě myslíš, že si sem jen tak nakráčíš a ..."
"Posaď se prosím," zabručel Alex, který všechno rozvážně pozoroval ze své pohodlné pózy v křesle.
"V klidu si to vyslechněme. Co nám tedy navrhuješ?"
"Buď se můžete zpakovat a já si najdu novou grupu, což se vám asi nelíbí, nebo mě vyplatíte, což je asi ještě blbější, ale všechno bych přenechala vám, což se zase nelíbí mně."
"To zní rozumně. Ale poslední slovo bude předpokládám na tobě."
"Správně."
"A co Jana?"
"Dobře, aby neutřela hubu a bylo to férové...vyhlašuji konkurz na zpěvačku!"
Pozorovatelé slovní přestřelky vyvalili oči. Dominikovi uklouzlo "Co?", Lukáš mlčky otevřel pusu, v Janě se dál a ještě víc vařila krev, jen Alex neztrácel rozvahu.
"Máte právo vyjádřit svůj názor. Jsem v právní přesile, vy zase v morální. Odteď tvoří torzo kapely a zároveň porotu jen Alex, Lukáš a Dominik."
"Jako jednopodpisový spolumajitel se ujímám předsednictví poroty," prohlásil Alex, když se vyhoupnul z křesla a rázem byl na nohou. "Kolik máme zájemkyň? Předpokládám jen dvě. Zazpíváte nám Ever dream, jedna po druhé. Lukáš bude tak laskav a přibrnkne nám občas něco na klávesy, abychom se neztratili. Dámy, nezapomeňte, že vám do toho občas vstoupím hlasem, abyste se nelekli."
"Jako teď?" zamrkal Lukáš.
"Jako teď. Tak šup, do toho, ať neztrácíme čas."
Lukáš si šel nedobrovolně připravit klávesy. Jana zaprotestovala: "Ale já jsem to s váma nikdy nezpívala."
"No právě," zazubil se Alex. "Samantha taky ne. Ale obě tu písničku znáte. Neboj se, připravím vám do stojánku text." Pak si jen tak ze zvyku pověsil kolem krku basu a postavil se tak, že mezi ním a kytaristoklávesákem vznikl prostor s vypojeným mikrofonem (v malém prostoru nebyl potřeba, ale byl dobrý alespoň pro ten pocit) a stojanem na noty.
"Janu poprosím první. Chceš se nějak připravit?"
"Jen si pročtu text." Odmlčela se. "Fajn, můžem."
"Lukýno, poprosím předehru."
Když dozpívala, pomalu a strojeně jsem zatleskala. Zvedla jsem se a Jana do mně vrazila ramenem, když jsme si měnily místa. Ze zvyku jsem si položila levou ruku na mikrofon, ale pak jsem bolestí ucukla. Když Lukáš začal hrát, vzpoměla jsem si na ten báječný pocit, který jsem cítila, když jsem zpívala liduprázdnému údolí. Pak už si toho moc nepamatuju, zpívala jsem jako ve snách. Bylo to snad poprvé, co se můj a Alexův hlas tak krásně proplétaly a zplývaly.
"Výborně," pokýval Alex uznale hlavou, když jsme skončili. "Tak to by pro dnešek stačilo. Chlapy zvu na krátkou poradu do hospody u Bedřicha, ženy mohou jít domů. Vyražte napřed, chvíli se zdržím."
"Myslela jsem, že jsi mimo," štěkla nenávistně Jana, když si brala kabelku a kabát.
"Jenom natažené vazy v rameni, otřes mozku, naražená žebra, spálená ruka a mírná otrava oxidem uhelnatým. Nic vážného." Roztáhla jsem pusu od ucha k uchu, jakože jsem přeslechla ten tón.
Všichni už procházeli dveřmi, když z vedlejší místnosti vykouknul Alex a škrábaje se na hlavě zavolal: "Samantho, počkej ještě. Chtěl bych s tebou chvilku mluvit."
Otočila jsem se a následovala ho vedle do malé místnosti, kde byla postel, skříň, kuchyňský koutek a hlavně stěna plná fotek mapující Alexův život včetně kapely.
"Ohnat se těma smlouvama, to bylo geniální. Nikdy mě nepřestaneš udivovat."
Mlčky jsem ten kompliment přijala.
"Taky obdivuju, že jsi se tak dala v šanc. Asi ti na nás přece jen záleží."
"Bez vás to nejsem já. Nechci tu kapelu, pokud bych tam měla být sama."
Bezděčně mě pohladil po ruce. Vyjekla jsem.
"Au, to bolí!"
"Co? Tohle?" Zmáčknul mi spálené prsty, až mi vhrkly slzy do očí. Automaticky jsem mu vrazila facku. Oči mu zaplály stejně rudě jako tvář. Chvíli jsme si hleděli do přivřených očí. Pak mě chytnul za vlasy a smýknul se mnou na stůl. Omotala jsem ho nohama a přitáhla k sobě. Začali jsme se vášnivě líbat. Tahem za vlasy mi zaklonil hlavu a kousnul mě do krku. Vyhrnula jsem mu tričko a na oplátku jsem mu zaryla nehty do holé kůže. Zasténal mi do ucha a nedočkavě ze mně začal sundavat oblečení. Stáhla jsem mu tričko úplně a jednou rukou jsem mu rozepla sponu na pásku. Něžně mě odhodil na postel a stáhnul mi kalhoty. Přitisknul svou holou kůži na mou. Cítila jsem jeho horký dech jako dech divokého zvířete. Ani jsem nepostřehla, kdy mi rozepnul podprsenku. Měla jsem chuť na krev.
Přibližně o půl hodiny později jsem ležela pod jeho dekou v jeho posteli vedle jeho bělostného těla. Zamyšleně kouřil.
"Mít u postele popelník je pěkně nechutný."
"Hm." Otočil se na mě. "Abys věděla, budu u kluků orodovat za tebe."
"Děkuju. Nemá to doufám nic společného s touhle eskapádou?"
"Ne, to ne. Jenom, jak jsi dneska zpívala, bylo v tom tolik citu, skoro jako kdybys byla zamilovaná."
"Děkuju, ale to bylo tou písničkou. Proč si ji tu vlastně měl?"
"Chtěl jsem ji zahrát sestře na svatbě."
"Hezký svatební dar."
Toužebně se na mě podíval.
"Z tohohle si můžeš vyvodit co chceš."
"Nevázaně a nezávazně. Není to tvoje krédo?" Začala jsem si sbírat svršky a nechala jsem ho posmutnělého v posteli.
"Ale kdyby sis to chtěla někdy zopakovat, můžeš si přinést tu brokovnici..."
Usmála jsem se. Tady je vidět, jaké ženy má Alex rád. Ty, se kterými se může přít o moc a pak jim ukázat, že v síle má navrch.
O pár dní později jsem vklouzla do ztemnělé zkušebny Bot z umělé hmoty. Přišpendlila jsem jim na nástěnku pozvánku na koncert Cursed. V původní sestavě.
Po koncertě jsem byla hrozně nadšená. Byla jsem šťastná, že dorazili všichni a hned jsem s nima šla zachlastat na bar. Marek s Romanem se drželi za ruce a poněkud rozpačitě se usmívali. Tlachali jsme o blbostech, protože jsme stejně přes hlasitou hudbu v klubu každé druhé slovo přeslechli. David se naklonil blíž kě mně a houknul mi do ucha: "Tady Tomášovi se odstěhoval spolubydlící, možná by tě mohl vzít k sobě."
"Co?" zeptal se Tomáš, který slyšel svoje jméno, ale zbytek věty už ne.
"Že máš volnej kvartýr!" zakřičel David.
"Jo, to je pravda," znervózněl Tomáš.
"Tak si o tom pokecejte, já jdu za svojí Zuzankou." Poplácal Tomáše po rameni a povzbudivě na něj kouknul, než odešel.
"Nechceš si o tom promluvit jindy a jinde? zeptala jsem se ho, protože vypadal, že o tom mluvit nechce.
"Cože? Nerozuměl jsem ti?"
"Co?"
"Pojď ven."
"Je to ten malej byteček v Hronově," vyprávěl, zatímco jsme stoupali po schodech. "Dojezd do Hradce celkem v pohodě. Měla bys vlastní pokoj, je vybavenej. Skříň a postel tam je. A s placením bych počkal, než si něco najdeš."
"To nemusíš. Napsala jsem článek do jednoho časopisu o záhadách a slušně zaplatili. Dokonce chtějí pokračování. Poslali mě na to místo zpátky a najali mi proutkaře. Byla sranda ho pozorovat, jak tam běhá a poskakuje s virgulí, či jak se tomu říká, a nadšeně vykřikuje, kolik je tam energie, div se mu proutek nezbláznil a přitom vypadal jako blázen on sám."
Tomáš se rozpačitě zasmál a dál botou zarytě rozrýval trávník před klubem.
"Víš, Marek mi říkal, jak si na něj křičel," začala jsem opatrně.
"Byl jsem opilý a Zuzka si na mně vylívala Davida."
"Řekl jsi mu, že je pitomec, že opustil nejbáječnější ženu na světě."
Pohlédnul na mě zpříma. "Ublížil ti. Nemohl jsem se na to dívat.
"Ale ty jsi mi teď moc pomohl. Vytrhl jsi mi trn z paty. Moc ti děkuju."
Usmál se tím svým krásným úsměvem. "Není vůbec zač."
"Marka teď stejně zajímá jenom nejbáječnější muž."
Oba jsme se začali smát. Tomáš s rukama v kapsách udělal krok blíž ke mně. Srdce mi poskočilo až do krku, když jsem ucítila jeho vůni. A málem mi pak vyskočilo z pusy ven, když vyndal ruce z kapes a položil mi je kolem pasu. Naše rty se setkaly na půl cesty k sobě. Dokonalý okamžik.
Dva pokoje nakonec asi nebudou potřeba. A nejspíš snad ani dvě postele.

Díl VII. - Kdo z nás dvou je větší blázen?

14. prosince 2011 v 18:02 | Angela |  3. kapitolovka - Řekni, že to není pravda
David si zrovna odnášel do auta kytaru a kombo. Dneska to byl dobrý koncert, i když jenom předskakovali a proto jedou domů už tak brzo. Marek, opřený o bok tranzita, už tak spokojeně nevypadal.
"Co je?" zeptal se ho David a začal nakládat do auta.
"Psal jsem Barče. Je nějaká divná."
"Dívíš se? Je to jen pár dní, dej jí čas. Navíc jí z té izolace dost hrabe."
Marek vzhlédnul od mobilu. "No jo, ale poslechni si tohle: 'Jsem v pohodě. Ale je tu příliš mnoho zla. Dnes večer se vším zkoncuju.' To je divný i na ni."
David vytřeštil oči.
"A do hajzlu. Určitě se chce zabít!"
Marka to vyvedlo z míry.
"To nemyslíš vážně, že ne? Nemusí to nutně znamenat, že se chce zabít? Prosím, řekni, že ne!"
"Jistě to nevím, ale rozhodně se chystá něco udělat. Jedu tam, je to blízko."
David tryskem vběhl zpět do klubu. Na baru uviděl přírodního černovlasatce a obarvenou černovlásku. Rozeběhl se k nim.
"Zuzko, dej mi prosím klíče od svého auta."
"Hrabe ti?" Upila ze svého Virgin Mojita. "To, že jsi nechal svoje auto u ní neznamená, že ti dám svoje."
"Prosím, je to vážně důležitý. Je to otázka života a smrti."
Zuzka si odfrkla. "Chceš jet za ní, co?"
"Zuzanko, ty to nechápeš, chce si ublížit."
"Je paranoidní a tebe nakazila taky."
"Klid, sakra," vložil se do hovoru Tomáš. "Ty jí zavolej a ty si uvědom, jak by bylo tobě."
Zuzka uraženě mlčela. David vytáhnul telefon.
"Je nedostupná. Asi si vypnula telefon."
"Fajn, tady jsou ty klíče. Ale jestli si je vezmeš, tak mi je pak hoď do schránky, protože já už tě nebudu chtít nikdy vidět."
Vzal si klíče a chtěl ji políbit, ale vyškubla se.
"Jednou to snad pochopíš." Smutně se odvrátil a odcházel. Slyšel za sebou její hlas, jak koketuje s Tomášem dost nahlas, aby to slyšel taky.
"Co piješ, Tome? Můžu tě pozvat? Zpěváci jsou stejně víc sexy."
"Nech toho, " okřiknul ji Tomáš, ale to už byl David stejně pryč.

Sklep byl nudný. Vypadal jako všechny sklepy. Hromady harampádí, na které kromě z mojí svíčky dopadalo světlo ještě z miniaturních okýnek.
No, možná to nebude obyčejné harampádí. V matném světle se rýsovaly svícny, vyřezávané stolky, vázy, poháry a sošky a všemu tomu vévodil zpola zakrytý obraz. Namáčkla jsem nos a svíčku na plátno. Třeba by mi ta osoba na plátně mohla leccos vysvětlit.
"Mám tu víno," zvolala jsem do prázdné místnosti a nejspíš jsem vypadala jako blázen a taky jsem si tak připadala. "Položím ho tady na ten stoleček a otočím se a třeba si ho někde vezme." Chvíli jsem stála k vínu zády a když jsem se otočila - nic. Co jsem taky čekala, nadávala jsem sama sobě. Něco mě ale přece jenom napadlo.
"Měsíčku na nebi hlubokém, světlo tvé daleko vidí, po světě bloudíš širokém..."
Dozpívala jsem poslední tóny a ozval se potlesk. Vyšlo to! Otočila jsem se k ní. Prohlížela si mě a srkala víno.
"Výborně. To je nějaký váš místní autor?"
"Ano, Dvořák."
"A ten nejvyšší tón?"
"Dvoučárkované es."
"Skvěle," upila. "Skvěle."
"Řekla jsi 'váš místní'. Ty nejsi odsud?"
"V zemi, odkud pocházím, není nikdo schopný složit kloudnou operu." Položila prázdnou sklenici. "Proč jsi mě volala? Co ode mne chceš?"
"To bych chtěla vědět já od tebe."
Přecházela sem a tam. Pak se zastavila u obrazu.
"Přijela jsi sem a ničila svou krásu. Proč se dospělí ruinují alkoholem? Jsi tak krásná a ničila jsi se. Nevíš, jaký máš poklad." Položila prsty na plátno. "Ty tvé dospělé rysy. Ještě nezničené stářím." Fascinovaně zírala na obraz.
"Jsi to ty, že?" zeptala jsem se jí.
"Ano i ne." Odvrátila se od něj. "Nemohu to posoudit. Ale líbí se mi to."
"Vždyť je to jako by jsi koukala do zrcadla. Měla jsi snad sestru? Dvojče?"
"Ne. Ale měla jsem přítelkyni. Velice blízkou. Nechala pro mě namalovat ten obraz."
Teď už jsem nechápala vůbec nic. Ale chtěla jsem, aby mluvila dál.
"A kde je ta tvá kamarádka teď?"
Probodla mě svýma smaragdovýma očima. "Odešla. Schovává se. Bojí se tě. Těch tvých vlasů. Modrých očí. Tvých rukou. Jsi zlá," zasyčela.
"Proč? Nic jsem jí neudělala!"
"Ale ano. Sebrala jsi jí tu tvář, kterou tak chtěla, ale nemohla mít!"
Bezděčně jsem se konečky prstů dotkla vlastního obličeje. Zatočila se mi hlava.
"Tiffany," šeptla jsem.
"Nevyslovuj to!"
"Proč ne? Tiffany. Je to hezké jméno. Tiffany."
Zaječela. Ze stolku se zvedla váza a roztříštila se mi o hlavu.
"Čemu jsi nerozuměla?"
Těžce jsem se zvedla alespoň na čtyři. Tak tohle je hlava jako střep.
"Proč ti tolik záleží na tom, abych to jméno nevyslovovala?" zeptala jsem se s hlavou sklopenou ke střepům s květinovým vzorem. Asi růže. Jméno. Růže. Jméno růže - nevyslovovat nahlas nebo se zlomí.
"Ona by umřela, že je to tak?" Vítězoslavně jsem se uškíbla nad vlastní inteligencí.
"Ne pokud neznáš celé její jméno. Je to hloupá kletba, kterou tady vyslovil předchozí majitel. Myslel si, jaký je šibal a vtipálek, když mladé dívky oslovuje růže. Dokud při hádce na svoji dceru nezavolal jménem i příjmením. Zabila se tady na tom svahu, zavalil ji uvolněný kámen. Je to tak třicet, čtyřicet let. Od té doby se tu neudála žádná pořádná legrace. Takže prosím řekni, jak tě tatínek s maminkou pojmenovali, ať to zkrátíme, Weingartnerová."
Ajaj, jde do tuhého. Ještěže jsou i dýky umělecky zpracované a tudíž je má neznámý ve své sbírce. Jednu takovou jsem po ní mrštila vzduchem a vrhla jsem se ke schodům. Uhnula a srazila při tom svíčku na starý perský koberec. Naneštěstí to neodvedlo její pozornost na dost dlouhou dobu, abych vyběhla ven. Mávnutím ruky mi zabouchla dveře před nosem.
"Takže ti to řeknu jinak, drahoušku. Nemáš šanci se odsud dostat. Je jen na tobě, jestli umřeš rychle nebo pomalu v nesnesitelné agónii."
Překotně jsem přemýšlela, ale všechno přehlušovala myšlenka, že je vše marné. Dívala jsem se za ní, jak oheň přeskakuje z koberce na skříň. Postřehla to a podívala se tím směrem.
"Aha. No, jak už jsi ale nejspíš pochopila, mě ten oheň neublíží. Ale tobě by mohl, že?"
Zakašlala jsem.
"Kyslík," prohodila znuděně. "Vy lidé jste tak nudní. Furt něco chcete a jak to nemáte, tak fňukáte. Třeba ta vaše trapná láska. Stejně se tam nahoře na tebe už všichni ti tvoji milovaní vykašlali."
Vykašlali, nevykašlali, já se k nim dostanu. Rozeběhla jsem se ke dveřím. Ona vyběhla za mnou a vší silou mě srazila na schody. Cítia jsem, jak se mi její chladná ruka sevřela kolem kotníku a táhla mě dolů. S každým schodem jsem se praštila do zátylku. Nechala mě ležet před hořící skříní. S vyraženým dechem jsem vnímala jen ochromující bolest a nesnesitelný žár.
"Nepotřebuješ je. Můžeš tu zůstat se mnou. Navždy tak krásná, jako jsi teď. Tak mi to pověz." Sladce se usmívala, jakože to přece se mnou myslí dobře.
Konečně jsem se nadechla, jenže těžkého dusivého kouře. Jako malá jsem se bála, že uhořím, ale postupem času jsem se dozvěděla, že mě ten kouř zahubí mnohem rychleji.
"Co máš sakra za mindrák?" prskala jsem mezi záchvaty kašle. "Rodiče tě jako malou neměli rádi?"
Chtěla se sehnout a praštit mě, ale skleněná výplň dveří skříně vedle mě začala praskat. Během několika sekund se vysypala, cítila jsem horké střepy, jak mě pálí a škrábou do kůže na rukou i obličeji. Do očí mi vhrkly slzy, takže pro ni bylo jednoduché si na mě kleknout a začít mě škrtit.
"Ještě se budeš vzpírat? Tak už to vzdej," šeptala a v očích se jí zračila radost.
"Řekni to a už to nebude bolet," řekla sladce a natáhla mi zesláblou ruku do ohně. Svíjela jsem se a chtěla jsem ječet. Bolest byla tak strašná. Chtěla jsem, aby mi ta ruka radši upadla. Trvalo to jen pár vteřin, než jsem se jí zase vyškubla, ale bylo to jako věčnost. Vysloveně ji těšilo, že mi může působit bolest.
"A takhle si můžeme hrát klidně celou noc. Můžu tě řezat střepy, pálit ohněm...můžu ti vydloubat oči a vytrhat všechny vlasy...pokud mě dřív nepřestaneš bavit..."
Provrtávala mě pohledem a drtila mi krk. Věděla jsem, že se jí jednou rukou neubráním. Překotně jsem přemýšlela, co ba mi tak mohlo zachránit život. O co jí jde? Můžeme tu umřít obě, ale ona už nejspíš mrtvá bude. Je tak panovačná, jako malá holka. "Ta tvář, kterou ona mít nemohla...dospělé rysy..." To víno...ta panenka...
"Ty jsi malá holka!" vyhrkla jsem i přes sevřené hrdlo. Sevření povolilo. Ruce byly náhle moc malé, než aby mi obejmuly krk. Naproti mě stál asi desetiletý andílek.
Zvedla jsem se na kolena a popadala dech. Holčička kopala do věcí kolem sebe a vztekala se: "Já ho najdu, někde tu určitě je!"
U nohou jí ležela knížka. Babička. A sakra, hlavně ať ji nezvedá. Kopni do ní, až odlítne ke zdi, prosím! Chystala se to udělat, ale všimla si mého pohledu. Vítězoslavně knihu zvedla.
"Babička? To není žádné jméno. Že by Božena? Božena Weingartnerová?"
Vyškubla jsem jí knihu a hodila ji do ohně. Naštěstí i Němcová nenáviděla své německé jméno.
"Ještěžě se nevyznáš v české literatuře, blbko."
Nahoře se zastavilo auto, bouchly dveře a ozval se hlas: "Samantho!"
Záchrana! To ti vezme vítr z plachet.
"Třeba mi to poví on. Nebo tu chcípne s tebou."
"Ne!"
Už byla zase na koni. A chladnokrevná.
"Asi ti došlo, že sklep je větší než ta vaše chajdička. A on stojí někde tam venku...Řekni to a nic se mu nestane..."
Mlčela jsem. Tleskla rukama. Stropní rámy zapraštěly a začaly se bortit. Nahoře se ozvalo "Co to kurva...", ale věděla jsem, že David stihnul uskočit. Začala jsem se dusit prachem. Odvrátila jsem se a všimla si obrazu. Ten zatracený obraz. Je to moje poslední šance. Otočila jsem ho a snažila se ho vykopnout z rámu.
"Co to děláš? Tím, že ho zničíš, mi neublížíš."
"Já vím, že ne." Překlopila jsem ho pomalovanou plochou znovu nahoru. Dole na rámu se leskla malá měděná destička. "Ale malíř obvykle někam napíše jméno portrétovaného, víš, Anabel?"
Začala pronikavě ječet.
"Anabel Winfreyová!" zařvala jsem tak nahlas, jak jen to šlo. Jekot ustal, ale stále mi rezonoval v uších. Strop ale padal dál, stejně jako oheň pokračoval dál a snad ještě rychleji. Dveře zavrzaly a pootevřely se, kyslík se dostal nejen ke mně, ale i k plamenům. Vrhla jsem se ke shodišti, ale zamotala se mi hlava. Padla jsem na všechny čtyři, respektive tři, spálená ruka pekelně bolela. Plazila jsem se za hlasem, který mě volal. Mlhavě si pamatuju, jak mě David vytáhl ven, konějšil mě v náručí a říkal, že pomoc už je na cestě.

Díl VI. - Občas mě z toho až mrazí

14. prosince 2011 v 12:16 | Angela |  3. kapitolovka - Řekni, že to není pravda
Toho dne nastala krize - došel alkohol a cigaret jsem měla poslední načatou krabičku. Jde do tuhého. Musím do města.
Po dvouhodinovém přemlouvání sama sebe jsem vylezla z peřin a sedla do brundibára. Starý dieslák udělal čest svému jménu, když nastartoval s obrovskou ránou a zasmrděl. Pozdrav ozonové díře.
Za hodinu jsem byla zpátky s veškerou zásobou alkoholu a cigaret všech možných druhů, co měli v místní jednotě. Jelikož bylo hezky, sedla jsem si na trosky obvodové zdi venkovského sídla, které tady stávalo a na jehož základech byla postavena tahle chajda. Kopala jsem do zbytků zdiva a přemýšlela nad zarážející událostí, která se mi stala dole v krámě. Nějaký stařec, když mě uviděl, začal vyděšeně pokřikovat: "Tiffany! Tiffany se vrátila!" Prodavačka mi sice řekla, ať mu nevěnuju pozornost, ale byl to můj první kontakt s civilizací za dlouhou dobu a byl pěkně divný.
Nakonec se zatáhlo a déšť mě zahnal dovnitř. Šla jsem si uvařit véču z pytlíku, když po obloze sjel první blesk. Bezděčně jsem otočila klíčem v zámku. Venku řádily živly, ale já jsem byla vevnitř zamčená v bezpečí.
Nimrala jsem se lžící v talíři, když náhle zhasla světla. Sakra! No nic, někde jsem tu viděla svíčky.
Jak jsem rozžehla první svíci, lekla jsem se vlastního stínu. No dobře, radši si jich rozsvítím co nejvíc. Při pokládání svíčky na okenní parapet jsem za oknem viděla mihnoucí se obrys postavy. S výkřikem jsem upustila svíčku na zem. Postavila jsem ji zpět. Za oknem samozřejmě nikdo nebyl. Najednou se za mnou se skřípěním otevřela skříň. Přibouchla jsem ji a zatarasila ji židlí. Nadávala jsem sama sobě do paranoiků. Šla jsem se posilnit vodkou přímo z flašky a už jsem se ani neobtěžovala sklenicí. Čeho se tu bát? V hlavě mi vrtal červíček pochybností. Těch rozlehlých černých lesů všude okolo? Jsi široko daleko úplně sama...
V ložnici se ozvala rána. Vyskočila jsem. Aha, jen spadla kniha. Chystala jsem se ji zvednout, když v tom spadla druhá. Couvala jsem zpět. Plamínky svíček se zamihotaly v průvanu a všechny naráz zhasly. Za mnou se začalo ozývat cvakání jakoby nehtem na okenní tabulku. Začala jsem ječet, seč mi síly stačily, ale svakání jenom sílilo. Popadla jsem flašku a pánev a utíkala do ložnice. Seděla jsem v koutě na posteli a třásla se po celém těle. Chvíli se nic neděla a pak se jedna knížka na vrchní polici viditelně posunula. Brečela jsem a ječela: "Ne, už ne, prosím!"
Pak zavrzala podlaha nade mnou. Někdo je v domě! Třímala jsem už téměř prázdnou flašku. Znovu jsem si přihnula, ale ani trochu mě to neuklidnilo. Někdo je kurva na půdě a já kurva nevím, kde je vchod. Dveře se pootevřely. Mrskla jsem po nich flašku, ta se roztříštila na milion kousků a dveře zůstaly otevřené, ale nikdy v nich nestál. Zírala jsem do tmy. Mihnul se tam černý stín. S rykem jsem se po něm vrhla a mlátila do něj pánví, ale on nehybně ležel na podlaze. Byla to jen má bunda, co spadla z věšáku. Zůstala jsem klečet na podlaze a brečela jsem, dokud bouřka neustala a nepřišel rozbřesk. Potom jsem usnula.
Něco se nade mnou pohnulo. Trhnutím jsem se posadila a dívala se na pootevřená dvířka na půdu. Vzala jsem za ně a ony se poslušně otevřely a dolů sjely schůdky. S napřaženou pánví jsem se jala stoupat.
Půda se jevila starším dojmem než celý barák se svými nánosy pavučin a prachu. Něco se za mnou hnulo. Vší silou jsem po tom mrštila pánev.
"Kryso zasraná!" zařvala jsem, když jsem toho malého záškodníka uviděla. "Krysa zasraná" si ovšem jenom vyplašeně hupkala kamsik za skříň. A pak jsem ji spatřila - velkou dřevěnou truhlu. Na vrchu v ní ležele má záchrana - lovecká brokovnice i s náboji.
Sestoupila jsem i s brokovnicí dolů. Dveře jsem pečlivě zabarikádovala, aby nic nemohlo nahoru ani dolů. A v tom jsem to uslyšela znova - kroky, tentokrát kolem domu. Za oknem se mihla blond kštice - tentokrát ti tu palici ustřelím, ty svině. Kroky se posunuly ke dveřím. Pomaloučku potichoučku jsem otočila klíčem a čekala, až zkusí kliku a prudce otevře dveře...
"Weingartnerová, co to do píči vyvádíš?!"
Mířila jsem do obličeje Alexovi, to jemu patřily ty světlé vlasy.
"David mě odprosil, abych ti dal ještě šanci, ale ty jsi jen podělanej paranoidní cvok!"
Otočil se na podpatku a odcházel k autu. Odhodila jsem zbraň a běžela za ním.
"Stůj, prosím, neodcházej!"
Odemykal dveře. "Jsi blázen. Proč bych to dělal?"
"Alexi! Sašo!!!"
Zabouchnul dveře a nastartoval. Ťukala jsem na okýnko. Neochotně ho stáhnul.
"Co ještě chceš?"
"Promiň mi to, nechtěla jsem ublížit tobě, ale je tu něco zlého! Nenechávej mě tu, prosím!"
"Něco zlého? Bože, ty jsi fakt mimo. Sbohem." Auto zahrabalo kolama, otočilo se a odjelo.
"Ne. Ne, ne!"
A dost! Vrátila jsem se do chaty a začala nosit papírové krabice do sedanu. Vrávorala jsem a klopýtala, ale bylo mi to jedno. Přece jenom jsem skoro nespala a měla jsem v sobě flašku vodky.
Vycházela jsem asi se třetí krabicí, když jsem zahlédla na terase plazícího se hada.
"Co je zas k sakru tohle?" Švihla jsem krabicí na zem, ze stolu vzala brokovnici a nemilosrdně jsem ustřelila hadovi hlavu. Zpětný ráz mi dost škubnul ramenem.
"Nasrat na to!" ulevila jsem si a pokračovala s krabicí k sedanu.
Věci už byly v autě, jen chata potřebovala uklidit. Umyla jsem nádobí a pohled mi padnul na knihy na podlaze. Začala jsem je ledabyle házet do polic. Byli tam samí klasici - Shakespeare, Stendhal, Rosseau. Majitel byl nejspíš vtipálek - na obaly si připisoval poznámky. Na Kafkově Procesu byla nápis - "Měl mindrák- nečíst!" a na Ecovi "Jméno růže - nevyslovovat nahlas nebo se zlomí!" Nevěnovala jsem tomu pozornost, prostě jsem je tam nacpala, zamkla chatu a mazala do auta.
Jak jsem strčila klíče do zapalování, zaplavil mě pocit úlevy. Trochu předčasně. Otočila jsem klíčkem a nic se nestalo. Vyběhla jsem ven a otevřela kapotu. Na baterce ležela mrtvá rozcapená krysa. Spojila plusko a mínusko, takže baterka vybitá. Vím, čím se otrávila, protože na zem kapal olej a mísil se z tekutinou z chladiče. Takže je už úplně jedno, že přehryzala startovací kabely. Spoušť jak po záplavě krys s ocelovýma zubama.
Vrátila jsem se do chaty s lahví vína. Hlavně neztrácet rozvahu. Posadila jsem se ke stolu a nalila si víno do sklenice. Neztrácet rozvahu. Asi budu muset dolů do vesnice pěšmo. Napila jsem se. Z knihovny vypadla kniha. Se sklenicí v ruce jsem k ní došla a vší silou ji pomstychtivě nakopla. Zřítila se a knihy se za obrovského randálu sesypaly na hromadu. Zkoumavě jsem nakopla špičkou boty Tolstoje, jehož jméno bylo posměšně přepsáno na Tlustínka. Koukla jsem na stěnu, kde stávala knihovna. Schovávala dveře. To celou tu dobu zhazoval ty knihy průvan? A kam vlastně vedou? Dům byl v těchto místsech poněkud prapodivně zapuštěn do svahu. Vzala jsem za kliku. Několik knih se svezlo po schodech dolů. Sklep? Ale proč ho nikdo nevyužívá?
Píp píp. Hm, zpráva. Pousmála jsem se. Odepsat, odeslat. Zapálila jsem si svíčku zapomenutou na okně a vydala se dolů.

Díl V. - Snad se mi jen zdáš

13. prosince 2011 v 19:25 | Angela |  3. kapitolovka - Řekni, že to není pravda
Po chvíli běsnění jsem padla do křesla a nechala slzy volně téct. David nejistě nahlédl. Slyšela jsem cinknutí sklenice a jak si David sedá.
"Původně jsem si chtěl vzít tranzita a odjet. Ale zůstanu tu s tebou přes noc. Pak ti tu nechám svoje auto."
Zamžourala jsem na něj. Úplně jsem zapoměla, že musím tranzita vrátit.
"Přinesl jsem si kytaru. Doufám, že tě to alespoň trochu potěší. Vím, že nějaký veselosti ani nemá cenu zkoušet...je lepší ten jed vysát."
Zahrál prvních pár akordů a pak se zarazil.
"Budu moc rád, když se přidáš. Chci slyšet tvůj hlas."
"Už nikdy zpívat nebudu."
"Jak myslíš. Ale byl bych moc rád."
Koukala jsem do údolí a vnímala Davidův hlas.Tóny mi výřily hlavou. A mezi myšlenkami vyvstala jediná.
"Samíku?" tázavě se na mě díval.
Dál jsem se koukala do údolí.
"Jak se má Marek?" Ani jsem se nemusela snažit znít nenuceně. Stejně by se to nepovedlo.
"Ale Sam, na to teď nemysli..."
"Jak se má Marek?" opakovala jsem jako zaseklá deska.
"Není nejlepší se o tom teď bavit."
"Říkal jsi, že je lepší vymačkat jedy hned. A co Roman? Spí teď v mojí posteli?" Prázdný výraz okamžitě přešel do pláče.
"Nesmíš je obviňovat. Prostě se to stalo."
"Já je neviním." Popotáhla jsem a zse se pevně zadívala do údolí. "Jenom tomu prostě pořád nevěřím. Víš, když jsem odcházela z bytu, Marek mě políbil. Začali jsme se líbat a ošahávat...milovali jsme se....dlouho a krásně... Prostě to nechápu."
Zadívala jsem se na něj jako školačka, kterou milenec zbavil iluzí, když ji opustil po prvním sexu, ale on byl daleko zaraženější než já.
"Já jdu radši otevřít ještě jednu flašku. Ty se mi snad jenom zdáš," bublal, když odcházel do kuchyně. Pak vykouknul ven, s vývrtkou a lahví v rukách. "A hlavně to neříkej Romanovi, prosím."
Po dalši lahvince a několika hodinách David mžoural do večerního chládku a brnkal si nějakou rozvernou melodii. S opicí je ospalost vždycky příjemnější.
"Spíš?" obrátil se na mě.
"Hm."
"Tak pojď do postele."
"Em, me."
"No tak, vstávej."
"Nech mě tady."
"Tak to v žádným případě."
Zvedl mě na nohy a spíše mě táhnul, než že bych ho následovala, pak mě svalil na postel.
"Hopla!"
Pak ještě chvíli přecházel po pokoji. Vrzla skříň a za okamži mě zavalila obrovská duchna.
"Já si ještě dojdu pro kytaru, aby mi nenavlhla. Budu spát tady naproti, klidně mě v noci vzbuď, kdyby se cokoliv dělo. Posloucháš mě?"
"Hm-m."
Zhaslo světlo. Tak nějak mi zhaslo taky.

Vzbudila jsem se. Cítila jsem, že za mnou někdo sedí. Nepřekvapilo mě to, David si ke mě na chvíli sednul než šel spát, ale že by tu seděl tak dlouho? Otočila jsem se, abych ho poslala do postele, ale jaký to byl šok, když jsem zjistila, že to není on. Usmívala se na mě ona krásná dívka ze snu. Poněkud nervózně hladila po vlasech hadrovou panenku, i když navenek působila klidně.
"Ahoj Samantho."
"Jak to..." zarazila jsem se. Ptát se svého snu, odkud zná mou přezdívku? Nesmysl.Přesto mi můj sen na nedořečenou otázku odpověděl.
"On ti tak říkal." Ledabyle kývnula ke spícímu Davidovi. "Krásné jméno."
"Je to mé jméno víc než moje jméno. Tedy moje pravé jméno."
Zbystřila. "Jak se tedy jmenuješ?"
"Jmenuji se...Hej, proč se se svým přeludem bavím o svém jménu?"
"Já nejsem přelud," sklopila oči poněkud zklamaně. "Přišla jsem si s tebou popovídat jako přítelkyně." Na poslední slovo položila zvláštní důraz.
"Aha."
"Pověz mi, kdo je ten Marek? Ten muž, co ti dělá vrásky."
"No on...mě opustil...rozešel se se mnou."
"Pověz, co teď cítíš?" Jsi dospělejší?"
"Jsem cokoliv, jen ne dospělá."
"Aha. A máte děti? Jak změní ženu, když má dítě?:
Otřásla jsem se. Před mnoha lety jsem otěhotněla, ale potratila jsem dříve, než jsem to zjistila. Kvůli tomu se vlastně můj vztah s Adamem stal nesnesitelným. Přesto jsem to s ním vydržela ještě půl roku, než jsem to dala dohromady s Markem.
"Ano, to ženu rozhodně změní. Ale já děti nemám."
Se zábleskem krutosti a pobavenosti šlehla pohledem po Davidovi.
"Řekni, chceš se mu pomstít?" Nechápala jsem. "Jsou přátelé, že? Tak ho sveď!"
Vytřeštila jsem oči. "To nemůžu!"
"Proč ne?" Dívala se na mě nevinně, jako kdyby mi nabídla kousek čokolády a ne muže.
"Kvůli Zuzce. To je zase moje přítelkyně, víš? On ji miluje. A ona jeho."
"Ale pouto mezi kamarádkami je silnější než mezi mužem a ženou. Ona to pochopí."
Třeštila jsem oči. To nemůžou být moje myšlenky.
"Je to jednoduché. Jenom udělat pár kroků k jeho posteli..."
Dívka se postavila k oknu a z vrchu se dívala na spícího Davida.
"Ach muži. Nejsou ani zdaleka tak hezcí jako ženy."
Zrovna David - s jeho plavými vlasy a oříškovýma očima, vysoký a urostlý - mi příjde pohledný až až. Jakoby věděla, na co myslím, mě provrtala očima.
"Je to tak snadné. Muži se nebrání krásným ženám, které je v noci příjdou navštívit."
Nelíbilo se mi to. Ani trochu se mi to nelíbilo. Běhal mi mráz po zádech. Její nadšený pohled mě vybízel "Tak na co čekáš?" Chtěla jsem, aby odešla. Chtěla jsem spát. Místo toho jsem spustila nohy na zem a postavila se. S každým mým rozechvělým krokem rostlo její nadšení. Sklonila jsem se nad ním.
"Davide?" Zatřásla jsem s ním. "Davide!"
"Hm?"
"Někdo tady je. Já mám strach."
"Nikdo tu není. Jsme tu sami."
"Podívej se."
Zamžoural po místnosti. Pak zase oči pevně zavřel. Ohlédla jsem se také a ta mrcha už byla skutečně pryč. Sakra.
"Není se čeho bát," zabrumlal. Svoji silnou rukou mě zmuchlal pod sebe jako papírovou kuličku. "Není se čeho bát."

Ráno jsem se při probuzení v Davidově posteli vážně polekala. Na okamžik jsem uvěřila, že mě k tomu vážně přemluvila, ale pak jsem si vzpoměla. Ale kde je David? Zaslechla jsem cinkání nádobí. Toporně jsem se kymácela za tím zvukem a našla Davida, jak připravuje snídani. Byly to jen ohřáté párky, ale čert to vem, teplé jídlo jsem neměla...no dobře, jsou to asi čtyři dny, ale příjde mi, že se tu v té agónii svíjím celou věčnost.
"Dobré ráno," zahlaholil David. Odpověděla bych, ale moji pozornost zaujalo něco jiného.
"Kafe!" Horké a silné. S mlékem. Jak já miluji kafe!
"Konečně tě něco vytrhlo z té tvojí apatie." Položil na stůl velký baculatý hrníček, pokynul mi k židli a pak se zase otočil k lince.
"Nechám ti ho tady celou sklenici a můžeš si ho dělat až do aleluje, ale mám pár podmínek. Samantho?" Začichal a otočil se.
"Ty kouříš? Jen co jsi vylezla z postele?"
Krčila jsem se na židli s výrazem nejtěžšího provinění a pak jsem se jako zpráskaný pes došourala ke dveřím otevřeným na terasu.
"Promiň. A ty podmínky?"
"Tady máš čisté ručníky a vykoupej se. A umyj si vlasy. Kdy sis ty svoje krásné kadeře naposledy myla?"
"Hm."
"A vyčisti si zuby. Ani sis nevybalila kartáček."
"Hm." Odpinkla jsem oharek velkým obloukem.
"A neházej mi tu vajgly."
"S tím novým nehořlavým tabákem ti nic nechytne," zaprotestovala jsem.
"To ne, ale mohli by to najít rodiče. Myslí si, že nekouřím a že tu nedovoluju kouřit ani známým."
Uchechtla jsem se a zadívala jsem se na koš, ve kterém se válelo už dobrých 80 nedopalků.
"A taky ti tu nechám klíčky od brundibára, tak by sis třeba mohla zajet dolů do vesnice."
"Jak bys taky chtěl odjet dvěma autam naráz? Pokud bys ovšem nebyl na kousky."
Po snídani David odjel a já jsem s ručníkama hrála hru "kdo dřív uhne pohledem". Asi po hodině (a pěti cigaretách) jsem to vzdala a vydala se do kkoupelny. David mi na okraj vany vyskládal všechny lahvičky, abych se nanamáhala vybalováním a náhlá touha po čistotě mě nepřešla. Viděla jsem, jak na mě ze zrcadla civí vlastní odraz a neylo to vůbec ni pěkného - mastná pleť, zcuchané špinavé vlasy a snad jsem z toho odrazu cítila i vlastní pach potu. Nicméně horká voda byla podmanivá, akorát při čištění zubů jsem měla pocit, že mi mentol vypálí do dásní díry.
Když jsem pak vycházela ven, cítila jsem se jako znovuzrozená. Přešla jsem terasu a chytla se zábradlí. Naklonila jsem se přes něj a rozechvělými rty se nadechla. Stejně rozechvěle jsem pak s výdechem začala zpívat.
"Close your eyes, feel the ocean where passion lies..."
Postupně se mi vracel pocit jistoty. Měla jsem pocit, že mi zase rostou má zpřelámaná křídla. Bylo to nádherné, jako nirvána, jen jsem si přála, aby byli se mnou ONI, abychom se mohli vznášet společně. Aby mi dali svoji energii a já jim zase na oplátku rozdala svoje city.
Po tváři se mi svezla jen jedna jediná slza.
Dozpívala jsem a za mnou se ozval potlesk.
"Výborně! Miluji operu."
S cuknutím jsem se otočila.
"Co ty tu zase děláš?" otočila jsem se na již známou tvář. "Štveš mě!"
Smutně na mě upřela oči, téměř jako dítě.
"Odpusť. Jen jsem přišla obdivovat tvé umění."
Zastyděla jsem se. "Promiň, byla jsem moc hrubá." Vzápětí jsem se kousla do rtu. Já se omlouvám neexistujícímu člověku?
"Co to piješ?" Se zájmem si prohlížela lahev od vína.
"Ta je prázdná." Postavila jsem lahev do rohu a přinesla si z kuchyně další.
"To je víno?"
"Hm." Byla jsem příliš zabraná do vývrtky a korku, který ne a ne pustit.
"Mohu ochutnat?"
"Hm, pro mě za mě..." Nalila jsem si. Vzala mi sklenici a lokla si. "Hm, výtečné!" Vypadala, že víno nikdy nepila. Pousmála jsem se a šla si pro novou sklenku. To už jsem takový alkoholik, že nalévám i svým přeludům? No, hlavní je nechlastat sama, to z lidí dělá alkoholiky. A co když je vážně skutečná?
Vrátila jsem se to zjistit, ale byla pryč. Zase jsem ve svém paláci smutku osaměla. Zase jsem se mohla užírat myšlenkami na budoucnost.
V noci se mi zdálo o Markovi. Že mě líbá a hladí. Ale probouzela jsem se sama s promáčeným polštářem.

Češtin - můj velkí koňýk

13. prosince 2011 v 18:32 | Angela |  Angelin sloupkovník aneb názory jednoho blba
Pravopis. Ano, i nekorunovaná královna školy v českém jazyce s tím má problém (zvláště pak zapom/n/ěla). Ano, když se rozhlédnu kolem sebe, asi toho umím docela dost, ale v komplikovaném světě gramatiky mi to pořád příjde málo. V některých věcech, které mně přijdou samozřejmé, ostatní tápou.
Proto se ani nedivím, že si někteří vytvářejí svůj pravopis zcela vlastní. Doufám, že se ty jejich patvary nikdy nekodifikují (i když toho bylo kodifikováno už mnoho). Není se čemu divit, že i jeden náš literární oblíbenec (který to byl, Camus?) vynechal ze svého díla Na Cestě veškerou interpunkci. A to ještě angličtina není tak složitá jako čeština.
Tak doufám, že kvůli složité gramatice na češtinu nezanevřete. Vždyť právě svou složitostí nám poskytuje tolik prostoru se vyjádřit a dokonce vytvářet nová slova tak, aby tomu ostatní porozuměli, i když ho slyší poprvé. Čeština je úžasně hravá. I když hrátky s jazykem ve stylu češtinské olympiády jsou sranda jen do doby, než vás pošlou na obvod a vy se necháte potrollit (lepší výraz mě nenapadá) gymplánama. I když musím říct, že jsem se hodně zlepšila. Schválně se podívejte na moje staré články - takových chyb:D Většina mých chyb je způsobena tím, že to opisuju z papíru, naklofu to tam všemi deseti a pak jsem líná to kontrolovat.
Všimli jste si, že by byly písničky s anglickými texty tak vtipné jako ty české? A jestli jste takoví mistři slova jako třeba můj idol, pan Fröde, nemáte problém vytvářet českými slovy to, co opravdu chytne za srdce. Kvůli referátu jsem byla donucena přečíst si pár básní od Skácela. Tak úžasně něžnou básničku s tak úžasně něžnými slovy jako jsou sloník, štěňátko atd., to byste v jiném jazyce nenapsali.
Naštěstí nám dnešní svět poskytuje takové vymoženosti jako Pravidla českého pravopisu či Slovník spisovné češtiny, i když se jejich používáním nikdo neobtěžuje. MS Word vám stejně většinu chyb opraví sám - nedávno mě dokonce upozornil na to, že když napíšu "stěžují", nemůžu potom napsat "dopravu", ale "ztěžují dopravu" je už v pořádku. Ať žije ono omílané z povrchu dolu, změna stavu...
Takže závěrem - pokud chcete pokračovat ve svých blozích (nebo vůbec normálně fungovat v "dospělém světě"), učte se pravopis. A věnujte pozornost i rozborům vět. Na základce jsem je sekala jako Baťa cvičky a teď, když je budu potřebovat k matuře? Ani se neptejte...A omluvte roztříštěnost mých myšlenek. Úvaha je jeden z nejtěžších slohových útvarů.

Díl IV. - Řekni, že to není pravda

11. prosince 2011 v 23:53 | Angela |  3. kapitolovka - Řekni, že to není pravda
Po štěrku na příjezdové cestě křupaly a vrzaly pneumatiky stříbrného tranzitu. Zastavil u staré chaty a vystoupila z něj mladá žena se světle hnědými vlasy po pás. To jsem já, Barbora Weingartnerová, ale nesnáším svoje němeské jméno po otcovi, tak používám pseudonym Samantha. Zpívám pod ním v kapele a nikoho by nenapadlo ho spojovat s tím praštěným německým jménem z časopisu.
Nedůvěřivě jsem si prohlédla tu starou barabiznu obloženou dřevem, s dřevěnýma okenicema a doškovou střechou. Jestli tohle blafne, tak to potěš koště. Takže kouřit venku. Ale jak to udělám s topením? No, uvidíme. Teď si potřebuju trochu vybalit. Ze zadních dveří tranzita jsem vytáhla těžkou cinkající bednu a na vrch jsem si položila kartáč elemek. Hned u dvěří jsi si svá zavadla musela odložit a začít hledat po kapsách starý velký klíč. Zámek je zarezlý, paráda. Po chvíli zápolení se ozvalo "cvak" tak silné, že se snad ozvalo po celém údolí. Chvíli jsem zaváhala, jestli jsem zámek nevylomila. Zatím drží, ale stejně to bude bezpečnější v autě.
Dotáhla jsem si krabici až do kuchyně a otevřela ji. Do ruky mi padla lahev Chardonay, ale teď potřebuju něco silnějšího. Z poličky jsem si vzala zaprášenou sklenku a cosi jako popelník. K tomu krabici sto let starých kapesníků a hurá s tím na terasu.
Je tu krásný výhled do údolíčka. Jsem tu vážně sama, nejblížší vízka je asi 8 km. Ptáčci zpívají a sluníčko padá k obzoru, ale se mnou to nic nedělá. Nalila jsem si whisky a zapálila první cigaretu. Jacku, čaruj!

Ráno jsem se probudila s hlavou jako střep. Slunce rozhánělo mlhu a já jsem stále seděla na terase, zmrzlá jak psí lejno. Rozkoukala jsem se a vylila ranní rosu ze sklenice, pak jsem do ní vyždímala pár posledních kapek páně Danielsovi jantarové životodárné tekutiny. V puse jsem měla jak v polepšovně, snažila jsem se to spravit mírně navlhlou cigaretou. Bylo vážně nádherné ráno, ale přes skleničku Jacka slunce zářilo jasněji.
Když už krátce před polednem svítil puchejř až neúnosně, donutilo mě to odebrat se hledat něco k jídlu. Měla jsem strašnou žízeň, bolehlav a nohy mě sotva nesly. Dohrabala jsem se do auta a našla načatou vodu a půlku bagety. Haleluja!
Když jsem dožvýkala bagetu a zapila to zbytkem vody, kterou jsem předtím téměř vyexovala, koukala jsem chvíli z auta a pak usnula vyčerpáním.
Po probuzení mě už vítal večerní chlad. Vzala jsem si z auta bundu a prázdnou flašku a vracela jsem se do kutlochu. Hm, chtělo by to uklidit. Flaškou jsem cinkla ke dvěřím, popelník a skleničku jsem si jednoduše vzala čistou. K lahvi vody ze studně by to chtělo i nějakou mňamku. Dneska něco lehčího. Že by portské? Ještě krabku a návrat.
Asi bych vám měla vysvětlit, jak se ze mě stal tenhle alkoholik v rozkladu, když už jste se uvolili číst můj příběh. Tak tedy slyšte, slyšte, bylo, nebylo...
To jsem ještě byla mladá a naivní na klubovém festivalu mladých a naivních klubových kapel. Přišla jsem se podívat na nadějnou kapelu Boty z umělý hmoty. Zalíbili se mi a dokonce se mi i podařilo pokecat se zpěvákem, Tomášem. Začala jsem za nima jezdit na koncerty, docela jsem se s těma klukama sblížila, sem tam jsme prohodili pár slov. Nejpříjemnější chvíle ovšem byly vždy u drinku s jejich bubeníkem, Markem. Zjistila jsem, že si skvěle rozumíme. Jednou se nám naskytla příležitost hrát s moji kapelou Cursed na stejném fesťáku jako oni. Samozřejmě už tenkrát byli mnohem slavnější než my, takže moji kluci souhlasili. Už před koncertem jsme měli spoustu času si popovídat o mém zbabraném vztahu a o jeho snech, kam by to chtěl s kapelou dotáhnout a jak by chtěl mít po svém boku někoho, kdo by ho ve všem podporoval.
Když ten večer hráli, měla jsem pocit, že mezi námi vzniklo magické pouto a vím, že on to tak cítil také. Na backstagi se pak nějaké to opuštěné místečko, které dalo prostor fantaziím, našlo.
Tak jsem opustila svůj rozpadající se vztah. Hned, co se se mnou bývalý začal bavit, vmetl mi do obličeje, jak jsem ho mohla opustit s tou příšerou a že mi to s tím polským teplouškem beztak nevydrží. Ale já jsem veděla, že Marka miluji a neváhala jsem se za ním odstěhovat až do jeho rodného Hronova u polských hranic - odtud zrovna ten polský. Žili jsme spolu čtyři roky v naprosté harmonické symbióze až do doby, než mi řekl, že se chce rozejít. Ještě ten večer jsem se jela opít s jejich kytaristou Davidem a ten mi povyprávěl, že to Marek dal dohromady s jejich basákem Romanem. To byla moje první noc v tranzitovi. Ráno jsem vysypala kapesníky, zajela do Hronova, nanosila do auta krabice s věcma a odjela sem. Ta chata vlastně patří Davidovi, dělají tady pařby kapely. Dal mi od ní klíče, abych měla kam jít, než se seberu. Víc pro mě udělat nemohl, jeho přítelkyně byla zásadně proti, abych u nich zůstala, ale i tak jsem mu neskonale vděčná.
Tak jsem se dostala sem, ke skleničce portského a cigaretě a v slzách si přehrávala vzpomínky na Marka. Ani nevím, jestli se mám vrátit do Prahy nebo do Hronova. Musím si urychleně najít byt, což bude nejspíš průšvih, protože jsem prošvihla poslední závěrku v redakci, takže jestli příští článek nebude sólokapr, tak nejspíš letím.
Po flašce portského jsem se dokonce i doplazila do auta. A bylo nejspíš mírně halucinogenní, protože se mi zdál velice podivný sen. Povídala jsem si v něm s překrásnou blond dívkou. Říkala mi, ať nepláču, že slzy smívají krásu. Ať si nedělám vrásky kvůli mužům, aby mi zbylo mé mládí. Hladila mě po tvářích a říkala, ať se učešu. A ty krásné zelené brokátové šaty, co měla na sobě!
Ráno jsem se donutila vstát jen proto, že měl přijet David. Mohla bych se vysprchovat a alespoň trochu uklidit tu spoušť. Dopadlo to tak, že jsem sesypala popelníky do sebe a jeden odnesla. Nakonec jsem si jen převlékla tričko, protože jsem si říkala, že sprchu stejně nestihám. Pak jsem se snažila učesat, ale spíš jsem si jen trhala chomáče mastných zacuchaných vlasů. Pak už jsem si jenom hrála s dálkovým zamykáním auta. Zamknout - cvak, blik. Odemknout - cvak, blik, blik. To mi vydrželo, než přijel David a nevytrhnul mě z mých myšlenek, což bylo dobré tři hodiny. Samozřejmě mě našel na terase s cigárem.
"Zlatíčko, přijel jsem hned, jak to šlo." Políbil mě na čelo. "Něco málo jsem ti nakoupil. Ach jo, vypadáš hrozně. Kdy jsi naposledy něco jedla?"
Nepřítomně jsem na něj koukala. Objal mě.
"Samíku, neboj se, jsem tu s tebou, zvládneme to."
Ten náhlý pocit bezpečí v jeho náručí mě donutil se znovu rozbrečet.
"Já...já už nemůžu..."
"Jen to ze sebe vykřič. Vykopej ty zrůdy ze sebe ven..."
"Všechno, co jsem měla ráda...milovala...psaní...kapela...Marek..."
"Co to povídáš? Co je s kapelou?"
"Já...já nevím..."
"Zlatíčko, klid. Dáš si skleničku a hezky mi to všechno povíš."
Potlačila jsem vzlyky a přikývla jsem. Pustil mě a zamířil dovnitř.
"Přinesu něco dobrýho. Hmm, Chardonay."
Postavil přede mě čistou skleničku a naplnil ji, načez jsem ji hned vyprázdnila. Zatímco mi doléval, zapálila jsem si a s již trochu srovnanými myšlenkami jsem začala mluvit.
"Chtějí...chtějí mě vyrazit. Na posledním fesťáku jsem si udělala průser."
"Jak jsi se tak děsně zpila?"
"Přesně. Jenže jsem měla spát u nich ve stanu, abychom příští den stihli zkoušku před večerním vystoupením..."
"Jenže ty jsi strašně vyváděla a probudila se ráno u Marka."
Přikývla jsem.
"Ale kvůli tomu tě nemůžou hned vyrazit. Určitě tě jenom pokárají. Ale vyhodit tě nemůžu. Ty jsi totiž jedinečná. Navíc kde by scháněli operní hlas."
Žmoulala jsem skleničku a upřeně hypnotizovala její rudé hlubiny.
"Nebylo to poprvé." Odmlčela jsem se a David čekal na vysvětlení.
"Párkrát jsem příšla pozdě z práce na zkoušku, párkrát jsem se opila a řekla, co jsem neměla... Navíc náhradu mají, nějakou bejvalku nějakýho kamaráda. A ona operu studovala. Já jsem jen podělaná amatérka."
"Ale jsi ta nejlepší! A máš hlas! To se nikdy nenaučí."
"Ty víš, že to není pravda. A když to budeš pořád do kola opakovat, pravdou se to nestane."
David zamručel, protože věděl, že je to beznadějné.
"Kde máš vůbec telefon? Určitě ti volali."
Neurčitě jsem mávla rukou k tranzitovi.
"A nabíječka?"
"Taky někdě tam."
Vrátil se z auta, vrazil nabíječku do telefonu a telefon mě do ruky.
"Napiš alespoň nějakou blbou smsku Alexovi. A to teď hned. Omluv se mu, vysvětli mu, že se pár dní neobjevíš. Pochopí to."
Zadala jsem PIN kód a tupě zírala na obrazovku. Píp píp. Píp píp. Dvě smsky. V první stálo: "Velice nás mrzí, slečno Weingartnerová, že to zašlo tak daleko, ale již několik dní neberete telefon. Jistě chápete, že už nemáte do redakce chodit. S pozdravem Alena Skálová, asistentka šéfredaktora."
Do očí se mi znovu natlačily slzy. Zakryla jsem si pusu dlaní.
"Já...mám...vyhazov..."
"Sami, to mě mrzí...ale pořád máš nás...a Cursed."
Přeskočila jsem na druhou smsku.
"Ahoj, skupina nemohla déle prodlévat, tak zkoušíme s Janou, určitě si ji pamatuješ. Projevila více zájmu a zodpovědnosti než ty. Nevím, jestli tu pro tebe bude nadále místo. Za tři týdny hrajeme, můžeš se přijít podívat, ale na backstage zvaná nejsi. (Ani nevím jestli) s lítostí, Alex."
"Už nemám žádný Cursed..." Chvěl se mi spodní ret, ale věděla jsem, že brečet už ani nemůžu. David mě pozoroval skelnýma očima a bylo vidět, že nemá co říct.
"Mohl bys prosím...na chvíli odejít?"
Zaváhal, ale pak přikývl a zmizel za dveřmi. Chtěla jsem řvát a házet věcmi, věděla jsem, že slyší tříštící se sklo, ale bylo mi to jedno. Řvala jsem tak, že jsem nejspíš vyhnala z okolních lesů všechnu zvěř a bylo mi to kurva jedno. Místní myslivec by měl právo mě zastřelit, ale mě by to bylo u prdele, i kdyby to udělal. Byla jsem dokonale prázdná. Horší než zemřít. Takové to bylo, když jsem naráz přišla o vše, co jsem milovala.

Řekni, že to není pravda

11. prosince 2011 v 21:31 | Angela |  Angelin blog
Dobrý večer, mí milí (ne)čtenáři.
Mám pro Vás novou kapitolovku, která ovšem bude dopsána až do konce (narozdíl od těch dvou rozepsaných), protože jsem u ní změnila ťuptiku a byla napsána dřív, než ji sem hodím. Tak doufám, že si jí někdo všimne a třeba taky pochválí:)
Moc děkuji všem, kteří o ni alespoň očkem zavadí;)
Vaše Angela