Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Listopad 2010

Kořist

23. listopadu 2010 v 20:58 | Angela |  Povídky

Pod stromem seděla osamělá postava a pozorovala západ slunce. Za chvíli to vypukne, i když tomu zatím klidná krajina nenasvědčuje. Muž se cítil nesvůj. Každý pach ho dráždil, každý zvuk ho donutil otočit se. Ale přesto byl svůj vlastně více než kdykoliv jindy. Stíny byly delší a delší, žhnoucí slunce se schovávalo za obzor. Mladík se za větev vytáhl do koruny stromu. Musí ještě chvilku počkat. Uvelebil se a pomalu usínal.
Probudil ho až večerní chlad. Potemnělá obloha slibovala brzký východ měsíce. Muž seskočil ze stromu, zůstal přikrčený a vypadal, jako když číhá. Mezi stromy začalo probleskávat stříbrné světlo. Když první paprsek dopadl do zeleného oka, vydal mladík až nelidský, mohutný řev. Uchopil za límeček své černé triko a jediným silným škubnutím ho ze sebe serval. Obnažená hruď se napínala hlubokými nádechy. Téměř byl slyšet tlukot jeho srdce. Měsíc vystoupal nad mraky a hladil jeho osvalené paže. Na každém místě, kde se ho paprsky dotkly, vyrašila vlčí srst. Nehty se protáhly do zažloutlých drápů. Nohavice popraskaly a odhalily silné nohy. Světélkující srst se rozrůstala až k obličeji, ve kterém se objevovala vlčí tlama. Zašpičatělé uši byly připraveny zaslechnout i sebemenší vzruch. Tvor zavyl a světélkování ustalo. Tmou se ocelově zaleskly dvě zelené oči. Vlkodlak byl připraven vyrazit na lov.
Odrazil se silnýma tlapama a zmizel mezi stromy. Kličkoval mezi pařezy, hnal se tmou a vítr mu čechral srst. Byl vzrušený, jak může být jenom lovec, když ucítí strach své kořisti.
Doběhl na mýtinu a zastavil se. Boky se mu zvedaly a kolem tlamy se mu valily chomáče páry od horkého dechu. Před sebou viděl ležet dívku. Potrhané šaty svědčily o tom, že až sem před někým utíkala. Krvavé stopy na krku vypovídaly před kým. Netvor si přičichl k vychládajícímu tělu. Ačkoliv dívka skomírala, byla stále ještě živá. Vlkodlak ji uchopil do náruče a dlouze zavyl. Dívka pootevřela oči a spatřila jeho čenich. Cítila, jak jí funí do obličeje, ale nedokázala ze sebe vydat žádný zvuk, než jí stvůra prokousla hrdlo.
Po chvilce ho ale něco donutilo zvednout hlavu od rozdrásaného těla. Táhlý pískavý tón se začínal zavrtávat do jeho mozku. Ultrazvuk. Vlkodlak zastříhal ušima, jako by ho chtěl odehnat. Pak se otočil za jeho zdrojem. Na druhé straně mýtiny stála mladá žena. V měsíčním světle vydávala mlžnou záři a její oči modře svítili tmou. Mezi jejími vznášejícími se šály poletovalo několik netopýrů. Její vlající vlasy vypadaly jako utkány z měsíční záře. Najednou se otočila a zmizela v lese. Vlkodlak zavrčel a uháněl za ní.
Dívka s neuvěřitelnou lehkostí utíkala lesem. Pronásledoval její záři, ale ta najednou zmizela. Zastavil se a nasál nozdrami spoustu pachů, které se kolem něj mísily. Jen jeden byl ten správný a vycházel z křoví před ním. Plížil se ke křoví, už téměř viděl její bílou kůži, cítil její pružné tělo...když v tom okamžiku bleskově vyrazila a mizela tmou. Pronásledovatel uháněl dál za ní. Pozoroval látku jejich šatů, když se jí míhala kolem bosých kotníků a její pohledy, když se na něj otáčela. Nebylo v nich ani trochu strachu. Jen něco, co říkalo "Chyť si mě! Pokud to ovšem dokážeš." Znovu se ohlédla a změnila směr. Vlčí muž zrychlil.
Žena narazila na menší, asi třímetrovou skálu. Její úprk se na okamžik zastavil, ale pak se bez problémů vyhoupla na vrchol a odtud vlkodlaka pozorovala. A on pozoroval ji, jak si pomalu konečky prstů odtahuje sukni. Zastavila se až u stehna, kde vytáhla z ukrytého pouzdra stříbrnou dýku. Otáčela s ní mezi prsty. Přejela prstem po jejím ostří, až jí po ruce začal stékat pramínek krve. Pomalu ho olizovala špičkou jazyka. Pár kapiček jí skanulo přes spodní ret a stekly jí po krku až do dekoltu. Vlkodlak to celé pozoroval. Zachvátilo ho vzrušení, mnohem jiné než předtím, i když věděl, že stačí jediný pohyb ruky a je mrtvý. A ona by neminula.
Oba věděli, že to nemůže jen tak skončit, že se musí něco stát. Netvor s vlčí srstí se rozhodl jednat. Rozeběhl se a obrovitými tlapami se odrážel od skály. Pod drápy se mu drolily kamínky, ale nezastavil se. Odrazil se a svým mohutným skokem se blížil vstříc napřažené dýce. Dívka ji ale na poslední chvíli ztrhla. Špička stříbrné zbraně se zarazila do země.
Vlkodlak srazil dívku k zemi. Jak se dívala do očí své hrozbě, zdálo se, že její pohled přesahuje modré zorničky a vpíjí se hluboko do těch zelenošedých, vlkodlačích. Zvíře neodolalo a olízlo krev z bělostného krku. Z rudých ženských rtů se vydral vzdech a odhalil zářivé špičáky. Modré oči se zavřely. Nepotřebovala vidět. Jednoduše jakýkoliv předmět slyšela. Teď slyšela rostoucí vzrušení ve vlkodlačích slabinách. Cítila, jak vlčí tlapy trhají látku její sukně. Pohled na odhalená alabastrová stehna ho vzrušoval víc než cokoliv jiného. Mezi pachy okolního lesa se vmísil jeden lehce nakyslý, který vlčí nos nesmírně dráždil. Byla to vůně vlhkého ženského vzrušení připraveného pohltit muže. Nebo alespoň jeho část. Před vlkodlakem ležel chrám všech slastí. Vůbec se neostýchal do něj vstoupit.

Na skalce v lese leželi muž a žena, hnědé a zlaté vlasy propletené. Probudili se krátce před úsvitem. Muž se usmál.
"Williame..." špitla dívka.
Oba byli poškrábaní, sem tam nějaký kousanec. Dívka na sobě měla cáry šatů. Muž byl úplně nahý.
"Žádná jiná nechutná tak jako ty."
"Jsi můj první...kterého jsem hned potom nevysála."
Muž se znovu usmál. Miloval vzrušení a nebezpečí. Milování s upírkou mu dávalo obojí, zvláště měla-li s sebou stříbrnou dýku. Miloval ji.
Dívka se zvedla a vytrhla dýku ze země. Nebezpečně se zaleskla. V ranním světle bylo vidět překrásné zdobení jílce vykládaného rubíny. V její ruce byla pro Williama více než znepokojující.
"Měla jsem tuto skálu potřísnit tvou krví...ne tvým spermatem..." Poklekla k němu. "Vem si ji. A znič ji."
Muž ucukl. Pak ji uchopil. Cítil v drahém kovu až magické chvění.
"Arianne...nemůžu..."
Zavřela mu nataženou dlaň.
"Musíš."
Chvíli na sebe mlčky hleděli. Pak znovu promluvil.
"Světlo. Jdi, nebo ti ublíží."
"Nemůžeš věřit všemu, co uslyšíš." Napřímila se a ozářilo ji právě vycházející slunce. Vlkodlaka to na okamžik oslepilo a když se znovu rozkoukal, byla pryč. Jediné, co přetrvávalo, byla její vůně - ve vzduchu, ve spadaném listí i na jeho kůži. Nasál ji a nechal se unášet.
"Arianne...miluji tě..."

Jaké je to, umírat?

23. listopadu 2010 v 20:56 | Angela |  Povídky

Já vím, po hodně dlouhé době. Ale byl k tomu i obrázek:)

Probudila se na neznámém místě, vpletená mezi větve stromu jako do kola. Oddechovala obláčky páry.
"Pomoz mi..."
Bylo chladno a ona měla jen lehounké, průhledné šaty. Ležela ani se nehýbala. Nemohla se pohnout. Krajinou se neslo jen krákání havranů. Zavřela oči.
Když je znovu otevřela, ocitla se na úplně jiném místě. Byl nádherný, barevný podzim a ona nesla nádhernou barevnou kytici. Nesla ji známou cestou na známý hrob. Jakmile se květiny dotkly kamene, okvětní lístky zčernaly a opadaly a po obloze se rozeběhl černý mrak. Krajinu zahalilo ticho a tma. Náhle si toho všimla. Na náhrobku bylo špatné jméno. Rozeznělo se krákání havrana.

Otevřela oči. Havran, který se chtěl pustit do oklovávání jejího těla, vydal znechucené 'krá' a poodletěl kousek dál. Zkusila pohnout prokřehlými prsty. Rukou jí projela bolest. Pootočila hlavu a otevřel se jí výhled na celé místo. Mezi mlhou zahalenými holými stromy se krčilo několik křížů. Byly to jen narychlo svázené klacky zabodnuté nakřivo do čerstvě rozryté hlíny. Pohřebiště.

Znovu se probudila na jiném místě - na trávě na břehu jezera. Zlatavé slunce prohřívalo její prochladlé tělo. Nechala se tím pocitem konejšit a probudila se znovu až do temné noci. Slyšela kolem sebě šustění trávy, ale nic neviděla. Cítila doteky na svém těle, ale nikdo tam nestál. Někdo ji zvedal do vzduchu, ale byla sama.
"Pojď s námi..."
Nebránila se. Neměla sílu se bránit. Podlehla přízračným hlasům.
"Neboj se, pojď s námi...Viděla jsi naše hroby...stran ostatních..."
Vedle ní se zachvěl vzduch. Na okamžik měla pocit, že vidí tři mlžné postavy. Přelud ji vedl dál a šeptal.
"Zabil jsem...prodávala jsem své tělo...ze zoufalství jsem si sáhl na život..."
Vznášela se dál a dál.
"Tvé místo čeká..."
Začala to místo poznávat...
"...u nás..."
...několik svázaných klacků, zabodnutých do země jako kříže...
"...v zatracení..."
...a u nich vykopaná jáma s čekajícím křížem. Už se nevznášela. Pokládali ji do hrobu.

Okolní temnota se rozplynula a ona zjistila, že stále leži na stromě. Odvrátila hlavu od hrobů, na druhé straně ale leželo něco horšího. Oprátka visící ze stromu byla to nejmenší. Děsila ji sekera opřená o strom a špalek od krve. Rezavá železná panna hlídala mučící nástroje, jehož jména ani neznala. Popraviště. Pokusila se zvednout. Z pod ní se vyplazil had, rudý a zlověstný. Začal se ovíjet kolem stromu a vsakovat se do jeho kůry.

"Pomoz mi..."

Znovu se ocitla ve tmě. Slyšela kolem sebe kroky.
"Kdo jste?"
¨"Nikdo, jsi tu sama..."
Osoby kousek popošly.
"My umíráme..."
Znovu si vybavila pohled na kříže. A jména na nich.
"My jsme ty...tvá víra...tvá naděje...tvá láska..."
Ve tmě se objevilo světýlko. Nesla ho jakási ženská postava. Došla až k posteli a padla do ní. Světýlko zmizelo. Namísto toho se nad postelí otevřelo okno a vpustilo do místnosti spoustu světla. Na chvilku ji to oslepilo. Zvedla se na nohy a pohlédla na postavu na posteli. Na krásného mladého muže bez života.
"Ne!"

Cítila, jak se jí odírá kůže o kůru. Někdo ji stahoval ze stromu. Podívala se mu do tváře. Žije!
"Co jsi to udělala?"
Položil si ji do náručí. Držel její zbědované tělo a zkrápěl ho svými slzami.
"Odpusť mi, prosím, odpusť..."
Viděla jeho tvář. Viděla mraky stahující se za ním. Zavřela oči a pocítila náhlý déšť smývající její krev...a jeho vinu.
"Neopouštěj mě, lásko..."