Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Prosinec 2009

Díl II. - Tiffany

21. prosince 2009 v 21:22 | Angela |  3. kapitolovka - Řekni, že to není pravda
Ticho. Neskutešně tísnivé. Téměř slyším, jak buší tvé srdce. Jako svázané okovy. Konějšivě mě bereš za ruku, snažím se potlačit své vzlyky, ale i přesto mi unikne bolestná slza, rozeběhne se mi po tváři a ukápne na podlahu. V tom krutém tichu, jako bych ji slyšela dopadnout na zem, jako kdyby rozechvěla stěny a chtěla zbortit náš dům. Kéž by se tak stalo. Kéž by ho zničila a ztrhla s sebou do zapomění naše utrpení. Základy domu ale pevně drží a ticho nás stále dusí. Až ho nakonec vyruší mnohem tísnivější výkřik.
"Maminko!"
Rozechvívá zdi, prořezává vzduch a zabodavá se mi do plic jako tisíce jehel. Okamžitě vybíhám do vedlejšího pokoje, je to jako běžet po rozpálených střepech.
"Tiffany!"
"Maminko!"
Naše malá dceruška se probudila, horečka byla příliš vysoká než aby jí dovolila nadále spát. Po čele jí stékala kapička potu.
"Maminko, kdy příjde pan doktor?" Jak své malé holčičce říct, že nepříjde? Že nám odmítl pomoct, protože jsme moc chudí? Vzala jsem ji do náručí a snažila se jí utišit.
"Už je určitě na cestě. Má rád takové malé holčičky jako jsi ty, určitě už spěchá s nějakou medicínou..." Potlačila jsem odpor a hnus, které se ve mě vzdedmuly. To odporné, nenažrané prase doktorské! Jak může nechat mojí holčičku trpět?
"Maminko, přečteš mi pohádku?"
"Ovšemže. Kterou bys chtěla?"
"O Sněhurce. Je to moje nejoblíbenější." Podala mi knížku. Začala jsem jí číst ze zažloutlých stránek. Pak jsem se zastavila. Tiffany tiše vzlykala.
"Zlatíčko, copak se děje?"
Tiffany neodpovídala, místo toho se jí jenom po tváři řinuly slzy.
"Tiffany?"
"Maminko...maminko, moc to bolí..."
"Zlatíčko, pokus se usnout, to přejde."
"A co když ne? Co když umřu?" Maličká vyslovila moje nejhorší obavy. Vyřkla svůj téměř nezvratitelný osud.
"Miláčku, to neříkej, uvidíš, že se vše zlepší, budeš si zase hrát se svou oblíbenou panenkou..." Tiffany začala naříkat ještě hlasitěji.
"Maminko, mám strach..."
"Není se čeho bát..."
"Maminko!"
"Tiffany..."
"Anabel!"
V tutéž chvíli se na druhém konci města skláněla nad svou dcerou i Scarlet Winfreyová. Na tento hrůzný výjev neměla do konce života zapomenout - její dcera ležela v kaluži krve... Obě v ten okamžik věděli, že se jejich dcery nedožijí rána...
"Maminko..."
"Tiffany..."
"Maminko..."
"Maminko..."
"Maminko!"
"Anabel!"

díl I. - Anabel

17. prosince 2009 v 21:46 | Angela |  3. kapitolovka - Řekni, že to není pravda
Ach Anabel, jak rozkošně vypadáš sedíc přede mnou v květovaných šatečkách, nohy zkřížené a v rukou medvídka, jehož nikdy neodložíš. Tvůj sladký úsměv, jenž odkrývá tvé zbylé zoubky, jenž nikdy nedorostou. Ach má sladká Anabel, jak čas byl k tobě krutý a nespravedlivý...Proč tvůj dětský šarm doprovází pach hniloby, proč tvé svaly rozpadající se v prach odkrývají tvé křehké kosti... Zarazil jsem se. Tvůj bezelstný úsměv prozrazoval, že chceš přečíst pohádku, než půjdeš ulehnout ke své matce. Podalas' mi knížku, zaprášené desky skrývaly zažloutlé listy, z nichž jich mnoho chybí. Otevírám na stránce, kde jsem včera skončil. Posloucháš napínavé příběhy, tajil by se ti dech, ale tvé zetlelé plíce se již nikdy čertvého vzduchu nenadechnou. Tiskneš k sobě zašpiněného medvídka a když dopovídám ti příběh o Sněhurce, žadoníš o další. Tvé rošťácké jiskře v oku, které nestihlo vytéct, nemohu odolat. Posloucháš dál, tvůj smích zní jako rolničky. Když vyzvání zvon, odbíjí půlnoc, hlas jeho rozechvívá vzduch, zašeptáš, že maminka tě volá. Vezmeš si zpět knížku, poděkuješ a rozloučíš se. Cestou domů tě provází pes, obrovský hafan jehož oči rudě žhnou. Pozoruji, jak odcházíš, svírám prázdnou náruč. Z oka se mi plíží slza, slza starce, jež o vlastní dceru přišel, když byla ještě malá. Ne, maličká, dnes tě nenechám odejít jako dřív! Chytím tě do rukou. Tvůj andělský smích se změnil v démonský skřek. Tuhne mi krev v žilách, tvůj jekot mi rve uši, ale nepouštím tě, už nikdy tě neopustím! Rafan skočil, ale nevrhnul se po mě, nýbrž tebe mi vyrval z objetí, rozthal tě svou obrovskou tlamou, zbyl z tebe jen prach. V ten okamžik jsem si přál, aby mi vyschla krev jako tobě, abych se již nikdy nenadechl jako ty nemůžeš, abych spal v černé truhle, jenž je i tvým domovem. Proč mi tě znovu z náručí vytrhla smrt? Odnesla mi tě, dítě moje, radši bych zemřel, než tohle znova zažít. Ach, moje maličká, jak nespravedlivý je svět! Radši zemřít, radši zemřít...
Druhý den hrobník nalezl otevřenou hrobku. Podle nápisu na ní věděl, že v ní odpočívá Anabel Winfreyová s rodiči. Trnul hrůzou, když otevíral napůl vyvrácené dveře. |Uvnitř nalezl rakev s vypáčeným víkem. V nejskrytějším rohu hrobky sténal a naříkal bláznivý stařec. Mazlil se s cárem květinové látky, jenž bývala šaty. Ten hadr zakrýval ostatky rozlámané dětské kostry, jenž bývala tělem Anabel Winfreyové.

Byla jedna malá holčička...

17. prosince 2009 v 16:54 | Angela |  Povídky
Byla jedna malá holčička. Dlouhé hodiny seděla u okna a dívala se ven na hrající se děti a jejich starostlivé maminky. Ať byla zima či léto, dlouhé hodiny proseděla na parapetu a dívala se, jak se děti koulují či si házejí míčem, smějí se, poskakují a hopsají. Vždy snila, že bude jednou stejná jako oni. Vždy doufala, že si jednou najde jiného kamaráda, než byla její panenka. Nikdy ale nevycházela ven. Byla to pro ní obrovská potupa. Nechtěla snášet posměšky od dětí, odvracení se dospělých tváří, slyšet jak si lidi šeptají... Není netvor, i když její ohyzdná tvář tomu napovídala. Lidé věřili, že to má od plamenů pekelných, ale nebyla to pravda. Její růžolící tvář pouze halila jizva z dob, kdy byla ještě miminko. Nikdy už jí z tváře nezmizí stejně, jako šrámy, které jí lidé udělali na duši.
Jednou v roce ale existoval den, kdy vycházela ven. Schovaná do prostěradla v masce ducha se vždy o Halloweenu vmísila do davu veselých dětí a předstírala, že je jedna z nich. To se jí ale jednou stalo osudným. Jeden chlapec si ji vyhlídnul a dal se s ní do řeči. Ptal se, odkud je, že jí nezná. Povídali si a povídali, až k němu pojala důvěru a on ji požádal, aby masku odložila. Když tak učinila, zaječel hrůzou. Pak řekl, že se hned vrátí. Vrátil se se svými dvěma kamarády a odtáhli ji do lesa.
Nikdo se nikdy nedozvěděl, co se tehdy stalo. Tělo jednoho chlapce našli znetvořené kousek od starého seníku, který tu noc vyhořel. Dalšího chlapce našli pobíhat v cárech oblečení po lese. Zbláznil se a do konce života už nikdy nepromluvil. Tělo posledního chlapce se našlo po měsíci přivázané ke stromu a ohlodané divokou zvěří. Dívka se nikdy nenašla. Někteří lidé však přísahají, že viděli se po lese potulovat přízrak mladé krásné ženy, jejíž kaštanové vlasy splývají po zádech a tělo jí halí pouze bílé ušmudlané závoje. Při pohledu na její tvář však tuhne krev v žilách. Krásné rysy ničí šrám - jizva od plamenů pekelných.

Vááánoče:)

6. prosince 2009 v 19:30 | Angela