Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Ten pocit....(sebevražda, tak trochu lyricko - epické)

3. listopadu 2008 v 18:03 | Angela |  Povídky
Seděla jsem na lavičce v parku, byl to takový malý parčík za naším domem, moje útočiště. Celý den jsem se toulala venku. Pohádala jsem se s mámou, kvůli mému prospěchu ve škole. Následně mi odpojila internet. Nevěděla, kvůli čemu se můj prospěch zhoršil, netušila, že tím všechno zkazila. Internet byl moje jediné spojení s kamarády, moje anonymní šance, jak vyhledat psychologa, který mi pomáhal s mým trápením. Nemyslela jsem, že ještě někdy mě přepadnou tyhlety myšlenky, vzpomínky se vyrojily jako včely a celou mě ovládali. Pomalu jsem zajížděla rukou do kapsy kabátu. Mám ho moc ráda, stejně jako svoje boty, Steelky, které mám teď taky na sobě. Z kapsy jsem vytáhla malinkou krabičku s nápisem Wilkinson Sword. Koupila jsem si je dneska v drogerii. Nevím, jestli někdo někdy před sebevraždou přemýšlel nad značkou žiletek, které použije, ale mě se tahle při řezání osvědčila dobře. Vyhrnula jsem si rukáv na levé ruce a spatřila své štíhlé alabastrové zápěstí. Jemně jsem si po něm palcem pravé ruky, pak opatrně rozbalila žiletku,abych se nepořezala - jako kdyby na tom ještě záleželo. Zcela automaticky jsem udělala do zápěstí hluboký podélný řez. Okamžitě mi po ruce začaly stékat pramínky rudé krve. Hned napoprvé jsem trefila žílu. Se slzami v očích jsem přemýšlela, jestli si ještě nemám přetnout pro jistotu tepnu. Myslela jsem ale i na rodinu, na přátele, na smysl tohohle všeho. Stmívá se? Ne, to se mi jenom zatmívá před očima. Omdlévám, padám z lavičky na zem, poslední můj pohled, než se mi před očima zatemnělo úplně patřil nebi. Najednou jsem ale zase viděla zcela jasně. Skláněla jsem se nad svým chvějícím se tělem, viděla své skelné oči upřené do nebe....
Prudce jsem otevřela oči. Cítila jsem se, jako kdybych ležela na hřbitově a všude kolem měsíc zaléval krajinu světlem. Zamrkala jsem a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ležím ve své posteli. Dýchala jsem hluboce, ale přesto zrychleně, měla jsem pocit jsem pocit, že skrz mé tělo dýcha někdo jiný, snad samotný Ďábel. Z polštáře smrděl slabý závan síry. Jakmilé jsem se trochu vzpamatovala, rozsvítila jsem lampičku. Žíly mi vyvstaly na obou rukách od dlaní přes zápěstí až k půli předkloktí. Popadla jsem telefon a okamžitě začla vytáčet číslo.
"Kate? Já vím, že je půl druhý ráno...ale potřebuju pomoct..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Zažili jste někdy podobný pocit???

Ano
Ano, ale netýkal se smrti
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama