Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Listopad 2008

Kdybych byla písní...

17. listopadu 2008 v 22:06 | Angela |  Hudba
...byla bych Nemo od Nightwish...


Tarja bude francouzka...to krásné výrazné er...
Koncert - End of an era

Somewhere

12. listopadu 2008 v 19:44 | Angela |  Hudba


Within Temptation ft. Anneke von Giersbergen - Somewhere (Black Symphony)
Koho to nedojalo k slzám, tak ho prohlašuju za Heart of stone....
A doufám, že jsem napsala správně příjmení Anneke:D

Střípek ze zničeného snu, autor K-Katti

9. listopadu 2008 v 19:48 | Angela |  Povídky jiných autorů

Jdu temnou uličkou mezi dvěma vysokými paneláky- mířím si to přímo do klubu, kde pracuje má nejlepší přítelkyně jako tanečnice u tyče- hořce se ušklíbnu, i přes bolest, kterou cítím v srdci- no jo- někdo nemá na výběr… Jdu tam a slzy mě štípají v očích- už zase jsem to udělala- ano, už zase... Zajímalo by mě, jak dlouho jsem to nyní naposledy vydržela, než… než jsem znova propadla depresím, které mě zevnitř sžírají….
Promnu si bolavou ruku a druhou se snažím otevřít dveře do podniku… Dřív, než se mi to podaří, se sami otevřou a ven se vypotácí- již v podnapilém stavu- nějaký chlápek, stálí zákazník, kterého se drží mladá dívenka v rudé krátké sukni a síťovaných podkolenkách- směje se na něj a ukazuje tak na obdiv své zářivě bílé zuby….
Znovu se bolestivě chytnu za ruku a vejdu dovnitř- všude je tak rušno- lidé se baví, dívají se na tanečnice, smějí se- bolí mě z toho hlava- copak nemůžou přestat?! Copak nemůžou přestat, když se cítím takhle?! Nikdo si mě nevšimne- pro všechny jsem vzduch- nikdo nezavadí ani pohledem o další osobu, která vejde do místnosti a to jen díky tomu, že se baví… Nenávidím je! Už kvůli tomu, že já jsem na dně….
Šouravým a přesto rychlým krokem se vydávám dozadu- do míst, kam obyčejní lidé mají vstup zakázaný… Já ne… "Meliso? Meliso?" ptám se zesláblým hlasem a prohlížím si ženy kolem sebe… Ženy, které již dávno ztratily svou osobnost- dávno zapomenuly na to, čím byly a prodaly své těla do tohohle klubu… Oni už nemají svobodu a svou nevinnost- musí dělat, co jim nařídí- jak šéf, tak zákazník, který si třeba umane se s nimi někde vyspat- musí poslechnout… Jinak je zle…. Zažila jsem to a není to nic moc pěkného- vůbec to není nic pěkného…
"Meliso?" ptám se dál, když přijdu k jejímu místu a sednu si na židli, která je tam položená… Schovám si ruku do dlaně a druhou nechávám volně vyset podél těla dolu… Nemůžu- já už prostě nemůžu takhle dál… Mám deprese- mí přátelé taky, jsou na dně, je z nich nic… A přesto jsou pro mě všechno… A já- já už nemůžu- všechno kolem mě se hroutí… A já si najednou připadám tak bezvýznamná- nemůžu nic dělat- nemůžu jim pomoct- nemůžu, protože nevím, jak….
"Sarah, jsi to ty?" ozve se nade mnou a něčí ruka mi prohrábne rozcuchané vlasy. "Meliso…" zašeptám a vrhnu se jí kolem krku- začínám brečet- už to vážně nezvládám- nic kolem sebe… I sebe samu… "Meliso, já už nemůžu- já to nezvládám- zase….zase jsem tomu propadla… Nevím- vážně nevím, co dál…" Moje slzy jí smáčí ramínko od krátkého upnutého tílka, které má na sobě- ona však nic neříká- jen mě obejme a přitiskne k sobě, než mě odstrčí a posadí na židli, kde brečím dál…
Podívám se na ní- do jejích prázdných očí- i ona se už sama ztratila v tomhle podniku- rozbrečím se ještě víc a hlasitě syknu, když díky své neopatrnosti zvednu bolavou ruku- tolik to pálí- tolik mi to připomíná, co jsem si udělala… "Meliso…" zašeptám…
"Neplač Sarah- to bude dobrý… Každý by to nezvládl- je toho poslední dobou na nás moc,…" říká mi potichu, ale já vidím, jak i ona trpí- jak se přemáhá to vypustit ze svých úst, protože i ona by potřebovala pomocnou ruku… Ach Meliso… Co se to s námi za ty roky stalo… Co se to s námi stalo, když jsme začaly kašlat na školu a raději si chodily vydělávat do klubů podobných tomuto…
"Bolí to Meliso… tolik to bolí- musela jsem to udělat- nevydržela jsem to… od-odpusť mi to- slíbila jsem ti, že s tím přestanu, ale já… vážně já nemůžu… Tolik mě to teď bolí, prostě musím…" Kroutím hlavou- omlouvám se jí a dál si tisknu k sobě bolavou ruku- všimne si toho- je vidět, že už ví, o čem mluvím… Bolí to- tolik to bolí- je to jen chvíle, co jsem… co jsem….
"Ukaž…" zašeptá a vezme mě za ruku, než pomalu odhrne rukáv černé košile nahoru… Skláním hlavu k svému klínu a snažím se zadržovat slzy bolesti- syknu- štípe to, tak moc…. Podívám se skrz vlasy a zděsím se- vážně… vážně jsem tohle mohla udělat já?! Bolí to… Hrozně moc- není to osvobozující- možná je to tím, že vím, že jsem jí zranila… Porušila jsem slib, který jsem si dala a udělala to…
Dívám se na dlouhé rudé šrámy plné krve- zaschlé, čerstvě vyteklé… Nevypadá to dobře- vůbec to nevypadá dobře- nejsou ošetřené a může se mi do nich dostat infekce, ale… Já nemohla- nemyslela jsem na nic, když jsem si je dělala za pomoci jedné žiletky, kterou jsem si ráno koupila v levném obchodu na rohu našeho domu… Nemyslela jsem na nic- kromě na to, jak ukojit svou touhu po krvi a bolesti… A pak- pak jsem si uvědomila co dělám a co nejrychleji se vydala sem… Za přítelkyní, která mě vždy dokázala podržet- dodat mi síly….
Tolik ta rána bolí- pohnu s rukou směrem k sobě a na kůži se mi objevují další a další čerstvé rudé kapičky- syknu… Melisa vytáhne kapesník a přiloží jej na mou paži- ihned se nasákne krví- mou vlastní krví… Tou krví, která by tam ani nemusela být, kdybych dodržela onen slib… Kdybych ho dodržela… Vidím tolik bolesti v jejích prázdných, nic neříkajících, očích- zklamala jsem ji… Tolik mě to mrzí- tolik bych to chtěla vzít zpátky, ale to už nejde, že?!…
"Meliso- řekni něco- prosím, řekni něco…" vzlykám- podívá se na mě, ale nic neřekne- jen se zvedne a začne ode mě couvat dál, pořád pozorujíc šrámy na mé paži- šrámy, které se nyní dělají i na její duši- tolik jsem ji musela zklamat- tolik moc, když jsem nedodržela slib, ale… Copak to šlo to dodržet?! Celý svět se mi hroutí…
"Meliso?…" natáhnu k ní zničeně zdravou ruku, ale ona se se strachem v očích otočí a beze slova odchází na prázdné jeviště za oponou, kde se jistě zapojí mezi další tanečnice, dělat svou vlastní práci… Bolí to- najednou to bolí více, než dřív- chytám se za srdce a skláním hlavu dolu… Mrzí mě to- tak moc mě to mrzí- naposledy se za ní podívám a další slzy mi stékají po tvářích dolů- je jich pořád víc… Rty se mi chvějí, když slyším vzlyky, které z nich vycházejí- ne- nemůžu tomu uvěřit…
Přitáhnu se víc k nohám a znovu se rozbrečím- ostatní se na mě opovržlivě dívají- nevnímám to… Nevnímám nic kolem sebe- tolik jsem jí musela tímto zklamala a ještě víc mě to mrzí- na mé duši, na mém srdci- nikdy si to neodpustím… A ono to pořád tak moc bolí- rudá, napuchlá paže a v ní tepající bolest- šrámy, které se ještě nestihly zacelit… Rány, které jsem si způsobila, protože už nezvládám vše, kolem sebe- vůbec nic… Mohla- mohla… mohly jsme se to pokusit vyřešit jinak- s ní, ale… V tu chvíli jsem nemyslela- nemyslela jsem… Jako za celý svůj život…
Rozbrečím se ještě víc, když poslouchám hudbu hrající vedle v místnosti a Melisu si tam představím- jak tam tancuje- u tyče- bez své duše… Bez své osobnosti, kterou prodala… Prodala, aby mohla přežít v tomto světě- alespoň na nějaké úrovni, ale… Nebylo by lepší být raději bez domova, než snášet tohle?! Jsme pro ně pouze děvky- nic víc… Věci bez duše… I Melisa…
Najednou mám chuť to udělat znovu… A znovu, a znovu- dokud nezapomenu… Dokud nezapomenu na bolest, kterou cítím…. Ale- nemůžu- kvůli Melise- kvůli jejímu zraněnému a křehkému srdci- kvůli ní… Nechci znova porušit slib- nechci znovu vidět zklamání v jejích krásných očích… Tak moc nechci, ale ono to tak moc bolí…

Ten pocit....(sebevražda, tak trochu lyricko - epické)

3. listopadu 2008 v 18:03 | Angela |  Povídky
Seděla jsem na lavičce v parku, byl to takový malý parčík za naším domem, moje útočiště. Celý den jsem se toulala venku. Pohádala jsem se s mámou, kvůli mému prospěchu ve škole. Následně mi odpojila internet. Nevěděla, kvůli čemu se můj prospěch zhoršil, netušila, že tím všechno zkazila. Internet byl moje jediné spojení s kamarády, moje anonymní šance, jak vyhledat psychologa, který mi pomáhal s mým trápením. Nemyslela jsem, že ještě někdy mě přepadnou tyhlety myšlenky, vzpomínky se vyrojily jako včely a celou mě ovládali. Pomalu jsem zajížděla rukou do kapsy kabátu. Mám ho moc ráda, stejně jako svoje boty, Steelky, které mám teď taky na sobě. Z kapsy jsem vytáhla malinkou krabičku s nápisem Wilkinson Sword. Koupila jsem si je dneska v drogerii. Nevím, jestli někdo někdy před sebevraždou přemýšlel nad značkou žiletek, které použije, ale mě se tahle při řezání osvědčila dobře. Vyhrnula jsem si rukáv na levé ruce a spatřila své štíhlé alabastrové zápěstí. Jemně jsem si po něm palcem pravé ruky, pak opatrně rozbalila žiletku,abych se nepořezala - jako kdyby na tom ještě záleželo. Zcela automaticky jsem udělala do zápěstí hluboký podélný řez. Okamžitě mi po ruce začaly stékat pramínky rudé krve. Hned napoprvé jsem trefila žílu. Se slzami v očích jsem přemýšlela, jestli si ještě nemám přetnout pro jistotu tepnu. Myslela jsem ale i na rodinu, na přátele, na smysl tohohle všeho. Stmívá se? Ne, to se mi jenom zatmívá před očima. Omdlévám, padám z lavičky na zem, poslední můj pohled, než se mi před očima zatemnělo úplně patřil nebi. Najednou jsem ale zase viděla zcela jasně. Skláněla jsem se nad svým chvějícím se tělem, viděla své skelné oči upřené do nebe....
Prudce jsem otevřela oči. Cítila jsem se, jako kdybych ležela na hřbitově a všude kolem měsíc zaléval krajinu světlem. Zamrkala jsem a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ležím ve své posteli. Dýchala jsem hluboce, ale přesto zrychleně, měla jsem pocit jsem pocit, že skrz mé tělo dýcha někdo jiný, snad samotný Ďábel. Z polštáře smrděl slabý závan síry. Jakmilé jsem se trochu vzpamatovala, rozsvítila jsem lampičku. Žíly mi vyvstaly na obou rukách od dlaní přes zápěstí až k půli předkloktí. Popadla jsem telefon a okamžitě začla vytáčet číslo.
"Kate? Já vím, že je půl druhý ráno...ale potřebuju pomoct..."

I'll always be here...till the end

2. listopadu 2008 v 16:37 | Angela |  Hudba
Within Temptation - Jillian (I'd give my heart)

No more tears...