Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

V zajetí vlastního osudu (krev, sebepoškozování, noční můry)

13. března 2008 v 14:37 | Angela |  Povídky jiných autorů
Znovu cítila na těle to podivné mrazení. Celá se otřásla jako by se snažila toho pocitu zbavit. Všude kolem ní se rozléval nasládlý pach a potom ucítila, jak jí něco teplého a tepajícího stéká po zádech dolů. Vnímala tu horkost a nasládlý pach, ale bála se podívat. Zlehka si prstem přejela po krku a prsty ucítila lepkavou tekutinu stékající jí po zádech. Pramínky krve se plazily po jejím nahém těle a kapaly dolů na bílé dno vany. Kap, kap, kap. Fascinovaně se dívala, jak jí krev stéká po stehnech, ovíjí se v pramíncích okolo lýtek a potom mizí v odtokovém otvoru vany. Mrazení najednou zmizelo a místo něj se dostavil pocit nekonečné úlevy, blahodárného tepla a uspokojení. Sedla si do vany a hlavu s úlevným povzdechem opřela o její okraj. Vůbec se nehýbala, jen očima sledovala stále silnější proud krve, vytékající neznámo odkud, který se hromadil v odtokovém kanálku a nestíhal odtékat. Nakonec se otvor ucpal úplně a vana se začala plnit horkou krví. Ležela v ní celou věčnost. Cítila, jak jí lepkavá tekutina oblévá celé nahé tělo a jak postupně chladne….její sladký pach se zdál stále sladší a sladší….skoro jako by to ani nebyla krev. Chvíli odolávala pokušení, ale nakonec pozvedla rudou ruku a špičkou jazyka ji olízla. Chutnala zvláštně sladce, ale příjemně. Znovu ji olízla. Zavřela oči a vychutnávala si tu neopakovatelnou chuť na jazyku tak dlouho, dokud nezmizela…..

"Adriano, proboha vstávej!" Někdo s ní třásl. "Slyšíš? Vstávej! Z pusy ti teče krev!...proboha!" Malátně otevřela oči a za rozmazanou clonou poznala tvář své matky. Tvářila se nanejvýš vystrašeně. "Co je, mami?" Zeptala se Adriana a při vyslovení té otázky ucítila, jak se jí do krku valí nahromaděná krev. Málem se zalkla a potom začala zvracet. Hrozně to bolelo…jazyk měla celý rozkousaný. "Bože, dítě…co je to s Tebou?" Plakala matka skoro hystericky a střídavě ji objímala, střídavě bezradně lomila rukama. Potom Adriana vyčerpáním padla na polštář a znovu usnula. Vnímala jen, jak rozkousaný jazyk pulsuje ohromnou bolestí a natéká do nebezpečných rozměrů. V ústech stále cítila tu sladkou pachuť krve a s odporem ji polykala, když jí z hlubokých ran volně stékala do krku.

Stalo se to přesně o týden později. Byla sobota ráno, když se Adriana probudila a rozhodla se jít nasnídat a potom se projít se psem. Vstala a podívala se na noční stolek, kde ležel budík, aby zjistila, kolik je hodin. Potom si všimla malého modrého papírku zastrčeného pod budíkem. Byla si naprosto jistá, že včera večer, když šla spát, tam ještě neležel. Že by jí máma nechala vzkaz, aby se o ní nebála, protože šla hned brzy ráno nakoupit? Ledabyle zvedla budík a vzala malý papírek mezi prsty. Byl úhledně složený do malého psaníčka a Adriana jej jedním tahem rozevřela. Chvíli vůbec nechápala, co slova na modrém papírku znamenají. Potom se vyděsila a začala křičet. Na vzkazu jejím vlastním písmem stálo: Rozluč se s Bondym, dnes umře.
Vůbec nechápala, jak se sem vzkaz dostal, ale co bylo ještě horší, jak je možné, že je psaný jejím vlastním písmem? Chvíli nechápavě zírala na těch pár písmen a potom vzkaz pustila z rukou, jako by pálil. Bondy byl její pes. Ne, to není možné, uklidňovala se. Divoce seběhla dolů po schodech do kuchyně. Bondy ve svém pelíšku nebyl. Bože…kde asi tak může být? Horečně přemýšlela a čelo jí poléval ledový pot. Ruce se jí třásly a když chtěla zavolat jeho jméno, z krku se jí vydralo sotva pár hlásek. V tu chvíli nevěděla, proč ji vzkaz tak rozčílil a vyděsil, cítila jen, že jestli hned něco neudělá, stane se něco hrozného. Potom si všimla pootevřených dveří na zahradu. Rychle se rozeběhla a popadla kliku. Venku slyšela štěkot psa. Otevřela dveře a náramně si oddychla, když viděla, jak si Bondy hraje se sousedovic Crackem na protější zahradě. Honili se po cestě a laškovně po sobě skákali. V návalu štěstí na něj zapískala. Pes zbystřil a natočil uši jejím směrem. Když ji poznal, nadšeně se k ní rozeběhl přes cestu a radostně vrtěl huňatým ocasem. V tom si Adriana všimla, jak se ze zatáčky nekontrolovatelnou rychlostí vyřítilo modré auto. Vyděšeně vykřikla: "Bondy, stůj!", ale pes věrně pelášil za svou paničkou. Vběhl mu přímo pod kola. Adriana s hrůzou v očích nehnutě přihlížela, jak modré auto odmrštilo chlupaté tělo pět metrů do strany, kam pak dopadlo jako pytel brambor. V tu chvíli jako by přestala dýchat. Bez hnutí zírala do trávy, kde ležel Bondy s krvavým čumákem a jazykem bezvládně visícím z tlamy. Černé oči se nepřítomně leskly a packy měl ohnuté v nepřirozeném úhlu. Čekala, kdy se zvedne, zaštěká a doběhne k ní, ale to se nestalo. Bondy tam pořád ležel zcela bez hnutí a jiskra v jeho krásných očích pomalu vyhasínala. Adriana se vzpamatovala a s bezmocným křikem se vrhla k jeho mrtvému tělu….

Po této smutné tragické události se Adriana uzavřela ještě víc do sebe a několik dní nebyla schopná s nikým mluvit, dokonce ani s matkou. Neustále si dávala za vinu Bondyho smrt. Ale co ji trápilo ještě víc byl modrý vzkaz, který to ráno našla na nočním stolku. Možná, že kdyby si ho tenkrát nepřečetla a nešla Bondyho hledat a on se k ní nerozběhl, dnes by pořád žil. A možná, že taky ne. Ale ať už by se stalo cokoliv, jak se tam ten modrý lísteček proboha dostal? A co bylo ještě podivnější - jak je možné, že byl psán jejím písmem?

Byl zrovna pátek večer a Adriana cítila znovu to zvláštní mrazení v zádech, které se jí rozbíhalo po celém těle, až jí z toho brněly všechny končetiny. Dívala se zrovna na televizi, když pocítila ten zvláštní pocit. Najednou dostala strach z toho, že usne, z toho, že se jí bude zdát další hrozný sen, a taky z toho, že až se ráno probudí, najde na nočním stolku modrý lísteček. Únavě odolávala až do ranních hodin, ale nakonec podlehla a usnula přímo v obývacím pokoji.

Znovu stála v té porcelánově bílé vaně a vyděšeně se rozhlížela kolem. Jako by čekala, až se něco stane. Ale ono se nedělo vůbec nic. Vnímala jen chlad od studeného porcelánového dna vany, v níž stála a šerou místnost kolem sebe. Netušila, kde je ani co tam dělá. A potom to uslyšela. Zcela zřetelné škrábání. Vyděšeně sebou cukla a rozhlédla se po místnosti. V tom podivném šeru viděla jen lesklé bílé stěny z bílých pravidelných kachliček, malé okno, jímž prosvítalo trochu světla a vanu, v níž stála. Někde tady přece musí být dveře! Zmateně se rozhlížela kolem a očima se snažila proniknout za hranici viditelnosti. Potom zaslechla vrznutí dveří a cvakání drápů po studené dlážděné podlaze. To podivné funění se k ní z té tmy přibližovalo stále rychleji a potom jako by se jí zastavilo na okamžik srdce. Ze tmy se vynořila zlatá srst jejího retrívra Bondyho. Vypadal úplně stejně, jak si ho pamatovala. Díval se na ni těma svýma tmavýma uličnickýma očima a s vyplazeným jazykem se k ní blížil chladnou dlážděnou místností. Někde kapala voda. Teprve teď si uvědomila zřetelné kapání ozývající se v tom tichu podivnou ozvěnou. Bondy doběhl až k ní a nadšeně jí olízl po obličeji svým dlouhým růžovým jazykem. Přesně tak, jak to vždycky dělával. Z očí se jí draly slzy štěstím. Objala svého psa a přitiskla se k jeho měkkému kožíšku. Prsty se mu probírala dlouhými rezavými chlupy a tvář zmáčenou slzami utírala do jeho hebké psí srsti. A potom ucítila na jeho srsti něco podivně teplého a lepkavého. Jeho chlupy byly podivně vlhké a slepené. A když se podívala na svou ruku, kterou ho před chvílí drbala, zjistila, že je celá od krve.
"Nééééé…….!!!!!!" Zakřičela a její pronikavý hlas se nesl celou tou obrovskou vydlážděnou koupelnou v mnohonásobné ozvěně.

"Adri, zlatíčko….uklidni se....no tak…pšššt…byl to jen ošklivý sen, nic víc." Uvědomila si, že stále křičí a v tu chvíli si připadala hrozně hloupě. Přitulila se k mámě a uslzenou tvář utírala do jejího rukávu. "Mami….byl…bylo to hrozný…" "Já vím, zlato, ale už je to v pořádku….jsem tu s tebou, jen klid." Mámina hřejivá náruč působila jako balzám na duši a Adriana byla v tu chvíli neskutečně šťastná, že je tu máma s ní. Potom si ale všimla máminy halenky. "Mami, máš špinavou halenku…asi od krve…" Ukázala na rukáv a límeček, které byly potřísněné čerstvou krví. Matka jí věnovala ustaraný pohled a potom ji vzala za ruce a otočila je dlaněmi nahoru. Adriana zůstala v šoku zírat na své do krve poškrábané dlaně a zápěstí. Jedna hluboká rýha se táhla dokonce celým předloktím a vypadala obzvláště hrozivě. "Adri…myslím, že bys měla zajít k doktorovi…." Odvětila matka zcela vážně a pohled, kterým se na ni teď dívala byl plný strachu a hrůzy.

Paní Collinsonová, obávám se, že vaše dcera trpí vážnou poruchou osobnosti a pokud by se její stav neustále zhoršoval, nezbude nám nic jiného než ji hospitalizovat. Adrianina matka se vyděsila. Představa, že její krásnou milovanou dcerušku zavřou do nějakého ústavu pro blázny a budou do ní cpát hromady léků ji děsila snad více, než stále častěji se objevující rány po celém Adrianině těle. Po nějaké době vypozorovala, že se její záchvaty cyklicky opakují v pravidelných týdenních intervalech. Každou noc z pátku na sobotu se jí zdá ten strašný sen, který má za následek fyzické ubližování a krvavé šrámy, které hyzdí už téměř celé její tělo.
Ale nikdy, ani na chvíli neuvažovala o tom, že by dceru nechala zavřít do ústavu pro duševně choré, to by své holčičce nikdy neudělala!

Zatímco Adrianinu matku nejvíce trápilo to, jak své dceři pomoct, Adrianu nejvíce trápily její hrůzostrašné sny. A taky všechny ty lístečky, které každý den nacházela po celém domě. Ačkoli nikdy nenapsala jediný z nich, všechny byly psané jejím písmem. Časem si na vlastní vzkazy zvykla a snažila se je nebrat příliš vážně, ale přesto ji občas děsil jejich obsah. Nejčastěji to byly jen dva či tři krátké verše, které jí předpovídaly cokoliv špatného na každý den. Zrovna dnes ráno našla v kuchyni vedle talíře se snídaní jeden z nich:
Nezavírej přede mnou oči
Víš, že mě najdeš i za nimi
až dnešní den skončí…
Například z takového vzkazu neměla vůbec dobrý pocit, nejen kvůli tomu, že byl páteční večer, ale také kvůli tomu, že zítra ráno to bude přesně rok od jejího prvního vzkazu. Od vzkazu, který zavinil smrt Bondyho. A ten pocit se s postupujícím večerem stával stále intenzivnější a nesnesitelnější….
zdroj: www.piste-povidky.cz autor: efik88
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K.Katti K.Katti | Web | 13. března 2008 v 21:01 | Reagovat

Uh- pááááni, tak to je tedy něco- to je- dokonalé....

Jak já takovýhle příběhy miluji- úplně mě z toho mrazilo- takový ten příjemný pocit- hm.... Fakt dobrý! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama