Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Dopisy

13. března 2008 v 14:39 | Angela |  Povídky jiných autorů
Autor: Satanica www.piste-povidky.cz
28. 10. 2013
Milá paní psycholožko Červáčková,

vím moc dobře, že jste mně prosila, abych vám tykala a říkala vám jménem. Ale nějak se mi nedaří oslovovat vás jako " kamarádku ". Možná je to tím, že mám před vámi určitý respekt a hlavně vám dokážu svěřit i to, co bych nejlepší kamarádce nesvěřila ani za nic… Před měsícem, co jsem k vám na popud mé drahé matky začala docházet, jste po mně chtěla, abych vám pokaždé, když u sebe zpozoruji nějaké pokroky nebo úpadky, napsala krátký dopis. A to také činím. Snad budete mít ze mě radost. Do prvního dopisu jste žádala sepsat krátce něco o mně. Tedy dobrá. Jmenuji se Liliana Stevardovová. Ale všichni mi říkají krátce Lian. Je mi 17 let a chodím druhým rokem na uměleckou střední školu. Máma sice chtěla, abych šla na gymnázium, ale já nechtěla být další " pračkou na rozumy ", jak se s oblibou říká na naší škole. S mámou jsme měly vždycky velmi dobrý vztah, nikdy jsme se moc nehádaly a fungovaly jsme jako kamarádky. Tátu jsem skoro nevídala, byl ustavičně v práci, na služební cestě nebo prostě na mě neměl čas. Přesto jsem si ho vážila a měla sem ho ráda…měla…Svojí sestru sem odjakživa nenáviděla, na tom se nic nezměnilo, jen se má nenávist víc a víc prohlubuje. Do toho osudného dne 21. 8. 2013 ( pamatuji si to úplně přesně ) jsem byla obyčejnou, no možná trochu zvláštní ( ale jen malinko! ), dívkou. Lidé mě měli celkem rádi, o přátelé jsem nikdy velikou nouzi neměla. Až do toho dne…Ten den se ve mně cosi změnilo a doteď nemůžu přijít na to co. Mám strach z každého dalšího okamžiku, co se zase může stát… Prosím, potřebuji vaší pomoc.


S pozdravem Lian

8. 11. 2013
Milá paní psycholožko Červáčková,

pocítila sem u sebe další změnu. Začínám být uzavřenější, agresivnější a celkově problematičtější, než jsem dosud kdy byla.Také si ale na druhou stranu připadám krásnější, snad dokonce nejkrásnější ze všech dívek. Dříve jsem měla plno komplexů, snad jako každá holka v mém věku, ale ty jsou najednou všechny pryč. Strávím hodiny před zrcadlem a prohlížím se, nakrucuji se jako nějaká fiflenka. Líbí se mi co vidím. Moc se mi to líbí. Nikoho nepotřebuji. Nikoho. Postačím si sama se svou krásou. Dnes jsem všem svým přátelům ve škole sdělila, že jsou to jen podřadní ignoranti a že je ke svému životu vůbec nepotřebuji. Připadalo mi, jakoby za mě křičel někdo jiný…. Přestali se mnou komunikovat, ale mně to srdce vůbec netrhá, je mi to jedno. Opravdu mám pocit, že je nepotřebuji. Také si posledních pár dní připadám šíleně slabá, věčně unavená, bez zájmu a radosti. Dost často mě také pobolívá hlava. V těch chvilkách cítím v sobě ještě větší agresivitu. Házím věcmi a ničím je. Máma se mnou přestává mít trpělivost. Nepoznávám se. Nikdo mě nepoznává… Chtěla jsem se vás zeptat, jestli vám naše časté sezení připadá účinné. Já mám pocit, že mi vaše rady, s prominutím, vůbec nepomáhají. Bojím se víc a víc…


S nešťastným pozdravem Lian

20. 11. 2013
Milá paní psycholožko Červáčková,

jsem na dně. Stojím na okraji svojí už takhle dost ztrápené psychiky a možná ještě o krok dál. Opravdu nevím, co mám dělat. Měním se každým dnem. Nejenže jsem stále krásnější a dokonalejší a stále víc a víc se cítím unavená a agresivní, ale aby toho nebylo málo, začaly se mi zdát divné sny, noční můry řekla bych. Každou noc se mi zdá skoro to samé. Slyším nelidský křik, vzlykot, nářek a prosby dívek, vidím krev. Já sama jsem celá od krve. Připadám si úžasně. Ochutnávám tu živoucí tekutinu, co utkvěla mi na konečcích prstů. Má lahodnou kovovou chuť. Je čerstvá. Má agresivita je v tu chvíli pryč a já si připadám nádherně uvolněně a spokojeně…. Tenhle sen se střídá s jinou noční můrou. V ní pro změnu běžím studenou temnou chodbou a cizím nevlastním hlasem rozčileně volám, divže si hlasivky nevyřvu: " Ficko! Dorko! Ilono Jó!" V životě jsem ty jména neslyšela. Nevím co znamenají, nevím kde se berou…. Každé ráno se cítím ospalejší a ospalejší. V noci radši nezamhouřím oči, aby se mi zase něco nezdálo. Ve škole při vyučovaní usínám a i v těch chvílích se mi zdají ty sny. To se vždycky s křikem probudím a spatřím svou třídu jak na mě pobaveně kouká a učitelka se zlostí zkřiveným obličejem mě mlčky vykáže ze třídy. K řediteli. Byla jsem tam už tolikrát…. Moji spolužáci mě mají za blázna. Někteří si myslí, že jsem začala brát drogy. Možná na to i vypadám. Temné kruhy pod očima způsobené nespavostí se nedají skrýt, má pokožka, stále bledší a bledší, je tenká jako papír. Stejně si pořád připadám krásná. To mi nikdo nevymluví. Už vás ani neprosím o pomoc. Nevím totiž, jestli o ní ještě stojím…Vím, hrozně si ve všem protiřečím, ale tomu se už u sebe ani nedivím. Připadám si jako rozdvojená osobnost. Jako by se mé vlastní Já střídalo s Já někoho jiného. Nedá se to zastavit a nevěřím, že vy to dokážete. Nevěřím vám vlastně vůbec v ničem. A mam pochybnosti o tom, jestli k vám mám nadále docházet. Matka mě ale donutí k vám chodit za každou cenu. Určitě. Nenávidím ji. Nenávidím celou svou rodinu.


Bez pozdravu Lian

9. 1. 2014
Milá paní psycholožko Červáčková,

určitě se divíte, že vám vůbec píšu…Nejenže jsem přestala psát dopisy, i když toho mám tolik na srdci, ale dokonce jsem omezila i návštěvy u vás, jak jste si jistě všimla. Nemám totiž vůbec čas. A víte proč? Našla jsem si kluka! Ano já, Liliana Stevardovová, mám kluka! Je úžasnej. Chodí se mnou na školu, ale nikdy jsem si ho nevšimla. Věděla jsem, že tam je, ale nevnímala sem, přehlížela jsem ho. Měla sem jiný kamarády. A on mi přišel divnej. Dlouhé světlé vlasy, které by mu mohla závidět leckterá holka, věčně hozené do zachmuřeného obličeje a baskytara přes rameno. Není to ten typ, za kterým bych se dříve otočila. Dříve… Dříve je už tak dávno. Dostal mě tím, co mi asi před měsícem řekl. Jeho první věty směrované mým směrem. " Připomínáš mi ji. Jsi přesně jako ona. Ty oči, to chování… Musel jsem ti to říct. Promiň." Naprosto mě omráčil. Ostatní bych s pohrdavým úsměvem dávno poslala do jistých ne moc oblíbených míst, ale jeho ne... A teď už jsme spolu asi měsíc a skvěle si to užívám. Je jedinej kdo mě chápe. Jedinej kdo se nezalekne, když začnu ničit věci kolem sebe. Jedinej komu nevadí moje přehnaná agresivita. Kdo mě drží v náruči, když řvu ze spaní. Jedinej kdo mi rozumí…. Máma ho nemá ráda, nelíbí se jí jak vypadá a jak se chová. Matčiny názory mi jsou dost ukradený a volný. Řídit se jimi nemíním. Já tady vyprávím o Felixovi ( to je ON ) a úplně sem vám zapomněla říct, že se mi zdá nový sen! Jsem v něm uvězněna v nějaké komnatě, bez oken a dvěří. Jsem úplně sama. Mám hlad, ale jídlo které mi někdo strká malou škvírkou ve zdi, se ani nedotknu. Na to se má hrdost nesníží. Slyším pískání krys, tisíce malých nožiček pobíhajících za zdí. Cítím že přichází můj konec. Že pomalu umírám. Nikde žádná krev nevinných lidí, která by mě uklidnila a přivedla do pohody. Všechno je takový…podivně neosobní, cizí…. Z těchto snů se budím zalitá potem. Co si o tomto novém snu myslíte? Mám pocit, ne pocit, spíš jsem si tím naprosto jistá, že všechny ty sny spolu nějak souvisí. A že kdybych je pochopila, přišla bych i na jádro své psychické poruchy. Ale pořád si s těmi sny nevím rady. Jsem schizofrenička, na tom se nic nemění…. A pokud se nezmění, bude to můj konec. Nebýt Felixe, byla bych ještě ve větší depresi, než jsem teď. On jediný mi je schopen vložit do šedé prohnilé tmy života špetku slunečního svitu.


S pozdravem zamilovaná Lian

13. 1. 2014
Paní Červáčková,

před několika měsíci jsem k vám přivedla svou nemocnou dceru s nadějí, že ji dáte zase do pořádku. Že z ní bude moje stará dobrá dceruška Liliana. Zatím se tak nestalo, je to s ní den ode dne horší a horší…. Nejenže už je agresivní a drzá i na mě, ale teď si dokonce našla toho nesnesitelného Felixe! Ten kluk je přímo příšerný. Lian vůbec psychicky nepomáhá, spíš jí přitěžuje. Určitě s ním nemůže být šťastná! Zakazuji jí ho, ale neposlouchá mě. Je hluchá ke všem mým radám. Nevím co si mám počnout. Každý den na ni chodí stížnosti. Ale co je snad úplně nejhorší - já mám z ní strach! Když jsem jí do očí řekla, že si nepřeji, aby se s Felixem nadále stýkala, změřila si mě takovým pohledem, že mi tuhla krev v žilách. Hleděla na mě jako samotný ďábel. Bála jsem se jí. Tak moc jsem se bála. A bojím se pořád. Srdce mi vyděšeně tluče, když s ní mám prohodit třeba jen pár slov. Není přece normální, aby se matka bála své sedmnáctileté dcery. To opravdu není v pořádku. Někdy přemýšlím, jestli psychologa nepotřebuji spíše já. Paní psycholožko, moc vás prosím, udělejte s ní konečně něco. Protože jestli to tak půjde dál, zblázním se z ní. Ta dívka, co si hraje na mou Lian a co se jí tak moc bojím, přeci nemůže být má dcera.


Kateřina Stevardovová



15. 1. 2014
Milá paní psycholožko Červáčková,

jsem bestie. Jsem zrůda. Jsem šílený psychopat, co by měl být zavřený pěkně pod zámkem v nějakým fajnovým cvokhauzu. Dneska se stalo něco příšerného. Nikdy jsem nic podobného neudělala. Ale dneska….Chtěla sem mámě udělat radost, po dlouhé době sem v sobě necítila žádnou agresivitu, byla jsem klidná jako lesní studánka. Kdybych jen věděla, že se klidná studánka může během pár vteřin změnit v běsnící moře…. Jak už jsem jednou psala, chtěla jsem prostě mámě udělat po dlouhý době radost. Něco skvělého jí uvařím! Jenže …. Při krájení zeleniny jsem se řízla. Jen trochu do prstu. Pár kapek z té drobné ranky ukáplo, jinak nic. Ale jak jsem v opojení sledovala ty rudé kapky plazící se mi po ruce jako jedovatý břečťan, nedalo mi to a olízla jsem je. Chutnaly tak lahodně! Nikdy mi nic tak nechutnalo. Hltala jsem tu svou krev, ale bylo jí sakra málo. Vzala jsem nůž, podívala se na svou jemnou dívčí ruku…a začala jsem se nemilosrdně řezat. Blaženě a sladce jsem chlemtala krev z vlastního těla, zažívala ten nejintenzivnější pocit ve svém životě. Bylo mi úplně jedno, že se každou chvilkou může vrátit matka, že ta krásná živoucí tekutina zaneřádila skoro celou kuchyni. S vášní a slastí zavřenýma očima jsem tiskla rozechvělé rty na roztrženou kůži a pila, pila a pila…. Teď, když vám píšu, hledím na ty rány, co mám na ruce. Už nikdy si nebudu moc vzít triko s krátkým rukávem nebo dokonce tílko. Ty šrámy vypadají příšerně. Baví mě se jich dotýkat. Vždy mě to tak podivně uspokojí. Mám z toho, co jsem si udělala smíšené pocity. Na jednu stranu se mi ze mě dělá špatně, na druhou si v tom, co jsem provedla, docela dost libuji. Jsem opravdový blázen. Cvok. Magor. Avšak stále kašlu na vaší pomoc. Zamilovala jsem si tu bolest, co si způsobuji. Ještě lepší by bylo, kdybych ji činila někomu jinému. To by pro mě byla ta nejdokonalejší slast.


bláznivá Lian

27. 3. 2014
Milá paní psycholožko Červáčková,

Už je na denním pořádku, že se řežu do rukou, teď už i do nohou. Jsem tím úplně posedlá. Mám jiný problém. Stále více a více mě vzrušuje představa, že bych ublížila i někomu jinému než sobě…. Nedalo se to vydržet. Musela jsem to udělat. A Felix mi byl tak skvělou obětí. Vůbec se nebránil a ještě mu to připadalo jako velice zajímavý a zábavný nápad. Už několikrát sem ho řezala do rukou, do hrudi a pila jeho krev, pěkně čerstvou a teplou z ran. Byla jsem jako šílená šelma, zvíře se zatemněným mozkem…. Potom, co jsem tolik znetvořila jeho krásné tělo, se na mě Felix usmál a řekl mi, že už mi to déle nemůže tajit. A pak jsme vedli tento rozhovor. Musím vám ho sem celý napsat, protože se mnou dost zamával.
"Víš jak jsem ti říkal, že mi ji připomínáš?"
"Ano, pamatuji si."
"Je načase abych ti řekl KOHO mi vlastně tak moc připomínáš."
"Povídej."
"Vybavuje se ti něco u jména Alžběta Bathoryová?"
"Ehm…ne."
"Byla to hraběnka a snad ta nejšílenější ženská v dějinách. Vyžívala se v zabíjení mladých nevinných dívek. Milovala krev a sadistické násilí. Jen si mi ji připomínala, ale po dnešku -
"Co po dnešku?"
"Myslím, že ji máš v sobě. Promiň."
Co na to říkáte? Myslíte, že je to možné? Jsem z toho úplně rozhozená. Pořád na to, co mi řekl, musím myslet. Co když ta druhá osoba, co ze mě občas křičí, nebo co za mě dělá ty divné věci, je opravdu Alžběta Bathory? Co když je mým prokletím? Začala jsem si o ní hledat různé informace. A víte co je nejzvláštnější? Její komplicové při těch hrůzných vraždách se mimo jiné jmenovali Ficko, Dorka a Ilona Jó! Stejná jména volám v některých ze svých snů! To už je hodně divné. Ale také hodně střelené. Jako ve špatném snu.


Lian "Bathoryová"

22. 5. 2014
Milá paní psycholožko Červáčková,

Pláču. Hystericky pláču. To co jsem provedla už se nedá vrátit zpátky. Paní Červáčková, já už prostě nemůžu. Nezvládám to. Vaše terapie mi v ničem nepomohla. Jen možná se mám konečně komu vyzpovídat. Jsem Alžběta Bathoryová. Musí být ve mně. Protože dnes se ze mě stal vrah. Je ze mě opravdický vrah! Byla jsem sama doma a zase na mě jednou přišla ta odporná migréna. Lehla jsem si na postel a v klidu jsem se snažila relaxovat. Ale přišla ke mně moje kočka Ellie a začala se dožadovat pozornosti. Její mňoukání se mi zabodávalo do hlavy jako hřebíky, přivádělo mě k šílenství. A když mi skočila na břicho, bylo rozhodnuto. V afektu jsem ji chytla za ocas a vší silou jí mrskla o zeď. Bylo ihned po ní. Začala sem ječet a její mrtvolku jsem prohodila oknem. Otřesný zážitek. Zabila jsem svou kočičku, kterou jsem tolik let svědomitě krmila a měla sem ji velmi ráda. A ona - Alžběta - mi ji zabila. Nenávidím ji. Musím ji zahubit. Jen ještě nevím jak. To se musí domyslet.


Lian

21. 8. 2014
Milá paní psycholožko Červáčková,

Píšu vám vůbec poslední dopis. Jsem si naprosto jistá, že je poslední. Protože už vím, jak se Alžběty zbavit. I když to možná bude trochu bolet. Asi před měsícem jsem se pokusila zadusit svou malou sestřičku Juditu, když se rozplakala a máma nebyla doma. Nedokázala sem ten pláč vydržet… Zbavím se té krvežíznivé mrchy Alžběty tak, že spáchám sebevraždu. Bude to velice důležitý a rozhodný krok mého života a bude mým posledním krokem, co na tomto světě udělám. Jsem totiž tak zmučená každodenním utrpením, které mě trápí přesně rok. Nedá se to zvládnout. A teď když vím, kdo je příčinou mého trápení, nedá se jinak. Musím ji oddělit ze svého těla, svého srdce i své duše. A jinak než sebevraždou to nejde. Není to vaše chyba. Vy jste se snažila.mi pomoci, ale poněkud to nevyšlo. Stejně jsem vám vděčná za všechno, co jste pro mě udělala. Sbohem, paní Červáčková. Sbohem

S posledním pozdravem Lian

21.8. 2014
Mami,

Zklamala sem tě. Tak moc jsem tě zklamala. Vždycky jsme se k sobě chovaly jako kamarádky, ale poslední dobou nám to nějak nešlo. Vyhýbala si se rozhovorům se mnou, na noc si se ve své ložnici zamykala, abych tě náhodou nemohla otravovat. Někdy jsem mívala pocit, že máš ze mě strach. Jestli to tak opravdu je, se už nikdy nedozvím, protože dnešní noc už nebudu spát ve své posteli. Budu se smažit v pekle, za všechny ošklivé věci, co jsem provedla. A že jich bylo. Omlouvám se za všechno špatný. Závěrem bych ti chtěla říct, že ať si už myslíš cokoliv, ta polovina mě, co zůstala tou starou Lian tě má stále moc ráda a vždycky bude. Pozdravuj tatínka (dej mu za mě pusu) a také Juditu. A na Felixe se nezlob, ani mu nepřikládej vinu za to, že dobrovolně opouštím tento svět. On mi do posledních měsíců vložil alespoň trochu světla. Mám vás ráda.

S láskou Lian
.
21. 8. 2014
Má jedíná lásko,

Co ti jen říct… Hrozně moc tě miluju a jsem moc šťastná, že si se mnou strávil pár měsíců svého složitého života. Že si byl se mnou i v těch nejhorších chvílích a nikdy mě nezavrhl, ať jsem udělala cokoliv. Jako jediný doopravdy víš, co se mnou je. Že mě ovládla hraběnka Bathory a jinak než takhle se ji zbavit nedá. Povšimni si data. Je to dneska přesně 400 let co zemřela. A já se postarám o to, že svou smrt prožije i podruhé. Přeju ti hodně štěstí do života a ať se konečně prosadíš se svou druhou láskou - svou baskytarou ( můžeš o mém osudu napsat písničku). Nebuď smutný z mé smrti. Felixi. Jednou se v tom pekle setkáme.

S věčnou láskou tvá Lian

Byl sychravý srpnový večer. Déšť bubnoval o střechy projíždějících aut a chytal do svých sítí procházející lidi. V takový večer je snad nejlepší zůstat pěkně doma a užívat si prázdninovou pohodu s vyhřáté postele. Všechno to sledovala z parapetu otevřeného okna. Jen jeden krok a bude po všem. Jen jeden krok.




Na mé řeči nic nehledí, stále sedí,
v pevné tělo Palladino zatnul drápy šeredné.
jeho oči nemrkají, co zla v sobě ukrývají,
lampy na zem promítají, jeho stíny bezedné,
a má duše se z těch stínů, jež se zdají bezedné,
nezvedne už, nezvedne
Edgar Allan Poe: HAVRAN
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama