Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Březen 2008

Zabte mě!!!!!

13. března 2008 v 16:59 | Angela |  Angelin sloupkovník aneb názory jednoho blba
Zabte mě!!! Přetáhněte mě mísou!!! To snad není možný.... Říkám si, udělám radost Kátě a napíšu tu další kapitolu. Dopsala jsem se až ke "krev se rozstříkla po schodech....." a SPADNUL MI INTERNET!!!!! No řekněte, to snad není možný. Taková smůla..... Dneska už na to nemám síly, ale mám takovej pocit, že tady na tomhle kompu už to nedopíšu....

Měl jsem hlad....(horor, mě to přišlo i jako děsná sranda:-))

13. března 2008 v 14:50 | Angela |  Povídky jiných autorů
Každý oddíl má svoji historii, naše historie pronikla i do podivného paralelního drsného světa. Drsný skautský horor aneb jak by to vypadalo kdyby skautský tábor nevedl Vlk ale vlkodlak. Postavy a jména jsou čistě "náhodné" a se skutečností nemají nic společného.
Tak kam Vlku letos pojedeme? Kam to plánuješ?" zeptal se Ernesto a měl na tváři úsměv. "Letos vyrážíme na Lipno a Šumavu" odpověděl jsem. Ale hlavou se mi proháněli jiné myšlenky o kterých neměl nikdo vědět. Hlad, už zase je tu ten hlad, už třicet let jsem nejed a teď se musím najíst, zase jídlo, při pohledu na Vás drobečci dostávám chuť na mladý maso. Tvař se jak chceš, nahoď si třeba úsměv dvacet, ale Tebe taky sním, mám čím dál větší chuť na Vás drobečci. "Se ňák směješ Vlku, copak nám na tom wandru chystáš, Ty náš vůdče skautíků". Ernesto se stále usmíval a pak si všiml, že slintám. "Něco Ti kape, Vlku" Jen se směj, dám si Tě jako hlavní chod a utřel jsem si sliny, mám čím dál větší hlad. Už třicet let jsem nejed, jsem Vlk nebo raději vlkodlak, musím to komplet domyslet, aby jídlo bylo včas. "Budem cestovat po Jižních Čechách, podíváme se do Hoštic a k Lipnu, je tam krásně a dobře se tam jí. Teda co to povídám, je tam hezky a hlavně se nám nesmí nic stát, ta bezpečnost je důležitá". To víte budu Vám povídat, že se Vás půlka nevrátí a že si vás dám k jídlu, kdybyste věděli, jak dostávám chuť na proměnu a na čerstvý maso, jak se chystám jíst, mám strašnej hlad. "Mám hlad", řekl jsem nahlas. "Tak to přerušíme, už jsme probrali celou přípravu tábora takže bude večeře" řekl jsem. "Skautíci dejte si večeři a pak budeme hrát spoustu her", oznámil jsem večerní program." Šel jsem si do vedlejší klubovny a prohlížel si starý fotky s doby před třiceti lety. Titulky v Britských Listech hlásili tehdy úmrtí hudební skupiny náctiletých a jejich vedoucího, našly se jen krvavé stopy. Tenkrát to bylo fajn jídlo, a moje fotka v novinách se skvěle vyjímala. "Čau Vlku co tady prohlížíš", vlezl Krtek náš šoumen do místnosti." Ale starší fotky z Británie před třiceti lety". "A pak si mě všiml na fotce." Co to je za fotku?" zeptal se. Nevím, staré záznamy z novin, sbírám starý noviny a čtu je. Jo jasně. A v kolik budeme hrát? Až v devět hodin? Jo, co se Ti nezdá!" ukončil jsem rázně debatu. Kdyby se podíval pořádně, asi by mu vypadli oči z důlků. To byla tenkrát jízda, dělal jsem učitele na jedné střední škole a ved jsem dobrovolně kapelu složenou z náctiletých školáků. Jednou jsme si vyjeli do přírody odpočinout si a provětrat se před zahájením hudební soutěže. Tam jsem se najed, šťavnaté maso mlaďošů a zmizel. Rozházel jsem kosti po okolí. Vypadalo to, že kapelu někdo povraždil i s vedoucím. Ne , to jenom přišel můj cyklus, mám svůj den, jen jeden za třicet let. Ne nemějte mi to za zlý, taky musím jíst a vůbec jste jenom lidi, tak si trhněte nohou . "Takže Tábor 2004 může vypuknout, sejdeme se v sedm na nádraží. A počítejte s pořádným plaváním a kdo to vlastně slíbil plavat? Ernesto, Dan, Krtek, Skřítek, Duha, jo jasně, to stačí. Přeju hezkej zbytek víkendu a užijte si ho jako by byl poslední". To bude masa. Už to vidím. Dáme si plavání. Takže to bude pět lidí a nebude-li to stačit něco k jídlu ještě seženu. Mám radost, že se konečně najím. Nemůžu se dočkat. Musím to ještě chvíli vydržet a hrát si na hodného skautského vůdce. Mám hlad a nemůžu dál. Vzal jsem si na čtení Naše noviny od bratrů a sester Vlkodlaků a nejvíc jsem se pobavil nad článkem, kde nějakej člověk, fuj, tvrdil, že se Vlkodlaci bojej sluníčka a upíři se ve dne schovávaj. Blábol, pár Upírů znám a milujou den i noc. Jen noc o trochu víc! A já noc miluju. Běhám si po kraji a zabíjím a jím pro zábavu. Ve dne můžu proměnu ovládat taky ikdyž zabíjet jako člověk není špatný. Líbí se mi starej Brůna se sekerou a to jeho kývání. Asi napíšu zprávu do Našich novin. Tábor 2004 konečně vypuknul a cesta byla skvělá, užívali jsme si cesty a skvělých, fuj, lidí. Voni zas tak špatný nejsou, dá se s nima vyjít. Putování ubíhalo v pohodě, až jsme doputovali k Lipnu. Byl jsem nadšený a bylo to na mně vidět. Po delších peripetiích i s policií jsme se usadili v autokempu Modřín a všichni šli ten večer brzo spát, já nepotřeboval. Zdeněk se mě ptal kam jdu a já mu řek, že potřebuju meditovat a přemýšlet o životě. Že možná přindu až brzo ráno. Jenže já šel k vodě a vyvolal proměnu. Doplaval jsem k ostrovu a začal připravovat vše na zítřejší den. Dokonce jsem si zavyl. A pak se dostal na ostrov i on. Vodník z Lipna. Pozdravili jsme se a pokecali, nebyl jsem tu už roky. Ferda se nezměnil, byl pořád zelenej a připravenej na lov. " Myslel sis, že bude dušička, viď ", zeptal jsem se ho. Přitakal mi a zasmál se. Řekl jsem mu o svém plánu na další den, domluvili jsme si počasí, vlny a mlhu až budem na ostrově a taky vyvolání paniky až tam budu s klukama. Potřeboval jsem aby způsobil trochu zmatku u břehu. Chápal můj hlad a já to ocenil, vodu mám taky rád. Mám hlad to jsem věděl a už zítra se najím. Všechny ty lidský hnusy co jím se nevyrovnaj čerstvýmu masíčku ze skautíků zítra přes den. " Je ráno, je ráno, nohama stíráš rosu na kolejích ", spustil Duha a všechny nás probudil.
" Takže dneska se vydáme na plavbu na ostrov, ale nejdříve snídaně! Ty nejíš Vlku ? " zeptal se Skřítek. " Ne , nemám zatím hlad. Až budu mít hlad, tak se najím." Už to nemůžu vydržet. Já bych jed. Mám hlad a vlčí povaha mě drtí, Ještě chvíli a budu jíst. " Takže je po snídani a teď plaveme", Dan se vymluvil, že by to nezvládl a já tím přišel o sousto, no nic dám si ho později a ukážu mu pravý Texaský masakr motorovou pilou. A plavali jsme.Cesta ubíhala rychle a já je povzbuzoval . Divili se , kde že ten třicetiletej vedoucí bere tolik sil, že plave jak vo život. Nemohli chápat a hlavně nemohli vědět, že mám hlad a vidina jídla po třiceti letech mě žene k ostrovu. "Ostrov, kdo tam bude první, tak je nejlepší plavec ", zakřičel jsem na kluky. Když jsme doplavali, šli jsme si odpočinout. Před námi na ostrově se usadili záchranáři s vestama. Mám čím dál větší hlad. Počasí se zhoršilo a okolo ostrova se setmělo. Lipno samo začalo vlnit. " Jak se dostaneme zpátky ", ptal se Duha a ostatní se k němu přidávali. " Ale Vy se zpátky už nikdy nevrátíte, mám totiž hlad ", a odešel jsem směrem na ostrov. Nechápali a koukali na mně. A pak přišla kýžená odměna. Roky jsem po ní toužil. Na ostrově se setmělo a sluníčko bylo pryč. Najednou přišla proměna, moje vlkodlačí podoba nabyla své velikosti. A už jsem zamířil ke dvěma klukům v záchraných vestách. Jen zírali a nechápali. Loď použít nemohli, potápěla se, tak vyskočili na břeh a tam mě spatřili. Chtěli do vody a plavat pryč, ale nešlo to. Další vlna mi je donesla zpět. Díky Ferdo, máš to u mně. Mám hlad a vrhám se na prvního, hlava nechápe a kutálí se a já plnými doušky trávím lidské maso. Nabývám sílu třiceti let a dojídám. Dávám pozor na kosti, abych nemusel hledat doktora, kvůli kosti v krku ikdyž není z kapra. Mám stale hlad a už honím ve vlčí podobě i druhého, který se domnívá, že uteče. Poslední kosti a opět proměna. Pak jdu ke klukům celý od krve a směju se. Ernesto nevěřícně kouká a ptá se jestli už to stačilo. Ne, odpovídám, teď bude oběd a držím v ruce sekeru. " Mám hlad a dám si Vás všechny, máte mladý maso a já mám hlad." A dál už nic. Měl jsem hlad a všechny jsem je sněd, maso bylo čerstvý a chtělo se i prát ale jsem predátor a mám rád kořist a ne připravenou svačinku. Krtek trochu křupal a Duha už byl tuhší, holt už starej klučina, starší už nebude. Ležím na pláži uprostřed krve a kostí a je mi dobře. Měl jsem hlad a tak jsem se najed. Žaludek konečně dostal něco k jídlu. Ani ta nejlepší restaurace nenabídne pro vlkodlaka lepší jídlo. A pak přijeli na člunu, policajti - benga. Viděli mě ležet na břehu se sekerou uprostřed hromady kostí a krve. S pusy mi ještě kapala krev. " Ruce vzůru nebo střelím! To Vy? ", řek policajt. " No já, měl jsem hlad a tak jsem se najed. A hele svačinka. Ty s těma netopíříma ušima pujdeš první, máš určitě dobrý maso ". Nedělejte si ze mně blázny, zastřelím Vás " a vypálil. Byl to hold policajt a nechápal. Proměna proběhla před jeho očima a On se snažil střílet stále do mně. Zuřil jsem, jídlo a pere se.
Zabil jsem oba a teď jsem si prohlížel jejich doklady. Policie Lipno nad Vltavou. Měli dobrou chuť. Na břehu jsem nechal potopený člun a zahodil jsem i svoje plavky do kaluže krve. A budu další obětí, zuřil tu nějaký šílenec. Proměna proběhla rychle. Plaval jsem asi pět kilometrů a byl to dobrej čas, asi dvacetosm minut. Na břehu jsem si oblékl nové šaty a vzal peníze a novej pas. Teď jsem byl Američan a jel jsem do Los Angeles.


15.července 2004 Mladá Fronta Dnes Včera byl spáchán brutální čin při němž zahynulo několik členů Skautského oddílu ze severních Čech a také členové vodní záchranné služby a dva policisté. Tento čin otřásl celou Českou veřejností. Podrobnosti najdete na straně 4. Čin byl proveden sekerou, ale na místě byly nalezeny i vlčí chlupy.


Smál jsem se. Měl jsem hlad, tak jsem se najed.

Dopisy

13. března 2008 v 14:39 | Angela |  Povídky jiných autorů
Autor: Satanica www.piste-povidky.cz
28. 10. 2013
Milá paní psycholožko Červáčková,

vím moc dobře, že jste mně prosila, abych vám tykala a říkala vám jménem. Ale nějak se mi nedaří oslovovat vás jako " kamarádku ". Možná je to tím, že mám před vámi určitý respekt a hlavně vám dokážu svěřit i to, co bych nejlepší kamarádce nesvěřila ani za nic… Před měsícem, co jsem k vám na popud mé drahé matky začala docházet, jste po mně chtěla, abych vám pokaždé, když u sebe zpozoruji nějaké pokroky nebo úpadky, napsala krátký dopis. A to také činím. Snad budete mít ze mě radost. Do prvního dopisu jste žádala sepsat krátce něco o mně. Tedy dobrá. Jmenuji se Liliana Stevardovová. Ale všichni mi říkají krátce Lian. Je mi 17 let a chodím druhým rokem na uměleckou střední školu. Máma sice chtěla, abych šla na gymnázium, ale já nechtěla být další " pračkou na rozumy ", jak se s oblibou říká na naší škole. S mámou jsme měly vždycky velmi dobrý vztah, nikdy jsme se moc nehádaly a fungovaly jsme jako kamarádky. Tátu jsem skoro nevídala, byl ustavičně v práci, na služební cestě nebo prostě na mě neměl čas. Přesto jsem si ho vážila a měla sem ho ráda…měla…Svojí sestru sem odjakživa nenáviděla, na tom se nic nezměnilo, jen se má nenávist víc a víc prohlubuje. Do toho osudného dne 21. 8. 2013 ( pamatuji si to úplně přesně ) jsem byla obyčejnou, no možná trochu zvláštní ( ale jen malinko! ), dívkou. Lidé mě měli celkem rádi, o přátelé jsem nikdy velikou nouzi neměla. Až do toho dne…Ten den se ve mně cosi změnilo a doteď nemůžu přijít na to co. Mám strach z každého dalšího okamžiku, co se zase může stát… Prosím, potřebuji vaší pomoc.


S pozdravem Lian

8. 11. 2013
Milá paní psycholožko Červáčková,

pocítila sem u sebe další změnu. Začínám být uzavřenější, agresivnější a celkově problematičtější, než jsem dosud kdy byla.Také si ale na druhou stranu připadám krásnější, snad dokonce nejkrásnější ze všech dívek. Dříve jsem měla plno komplexů, snad jako každá holka v mém věku, ale ty jsou najednou všechny pryč. Strávím hodiny před zrcadlem a prohlížím se, nakrucuji se jako nějaká fiflenka. Líbí se mi co vidím. Moc se mi to líbí. Nikoho nepotřebuji. Nikoho. Postačím si sama se svou krásou. Dnes jsem všem svým přátelům ve škole sdělila, že jsou to jen podřadní ignoranti a že je ke svému životu vůbec nepotřebuji. Připadalo mi, jakoby za mě křičel někdo jiný…. Přestali se mnou komunikovat, ale mně to srdce vůbec netrhá, je mi to jedno. Opravdu mám pocit, že je nepotřebuji. Také si posledních pár dní připadám šíleně slabá, věčně unavená, bez zájmu a radosti. Dost často mě také pobolívá hlava. V těch chvilkách cítím v sobě ještě větší agresivitu. Házím věcmi a ničím je. Máma se mnou přestává mít trpělivost. Nepoznávám se. Nikdo mě nepoznává… Chtěla jsem se vás zeptat, jestli vám naše časté sezení připadá účinné. Já mám pocit, že mi vaše rady, s prominutím, vůbec nepomáhají. Bojím se víc a víc…


S nešťastným pozdravem Lian

20. 11. 2013
Milá paní psycholožko Červáčková,

jsem na dně. Stojím na okraji svojí už takhle dost ztrápené psychiky a možná ještě o krok dál. Opravdu nevím, co mám dělat. Měním se každým dnem. Nejenže jsem stále krásnější a dokonalejší a stále víc a víc se cítím unavená a agresivní, ale aby toho nebylo málo, začaly se mi zdát divné sny, noční můry řekla bych. Každou noc se mi zdá skoro to samé. Slyším nelidský křik, vzlykot, nářek a prosby dívek, vidím krev. Já sama jsem celá od krve. Připadám si úžasně. Ochutnávám tu živoucí tekutinu, co utkvěla mi na konečcích prstů. Má lahodnou kovovou chuť. Je čerstvá. Má agresivita je v tu chvíli pryč a já si připadám nádherně uvolněně a spokojeně…. Tenhle sen se střídá s jinou noční můrou. V ní pro změnu běžím studenou temnou chodbou a cizím nevlastním hlasem rozčileně volám, divže si hlasivky nevyřvu: " Ficko! Dorko! Ilono Jó!" V životě jsem ty jména neslyšela. Nevím co znamenají, nevím kde se berou…. Každé ráno se cítím ospalejší a ospalejší. V noci radši nezamhouřím oči, aby se mi zase něco nezdálo. Ve škole při vyučovaní usínám a i v těch chvílích se mi zdají ty sny. To se vždycky s křikem probudím a spatřím svou třídu jak na mě pobaveně kouká a učitelka se zlostí zkřiveným obličejem mě mlčky vykáže ze třídy. K řediteli. Byla jsem tam už tolikrát…. Moji spolužáci mě mají za blázna. Někteří si myslí, že jsem začala brát drogy. Možná na to i vypadám. Temné kruhy pod očima způsobené nespavostí se nedají skrýt, má pokožka, stále bledší a bledší, je tenká jako papír. Stejně si pořád připadám krásná. To mi nikdo nevymluví. Už vás ani neprosím o pomoc. Nevím totiž, jestli o ní ještě stojím…Vím, hrozně si ve všem protiřečím, ale tomu se už u sebe ani nedivím. Připadám si jako rozdvojená osobnost. Jako by se mé vlastní Já střídalo s Já někoho jiného. Nedá se to zastavit a nevěřím, že vy to dokážete. Nevěřím vám vlastně vůbec v ničem. A mam pochybnosti o tom, jestli k vám mám nadále docházet. Matka mě ale donutí k vám chodit za každou cenu. Určitě. Nenávidím ji. Nenávidím celou svou rodinu.


Bez pozdravu Lian

9. 1. 2014
Milá paní psycholožko Červáčková,

určitě se divíte, že vám vůbec píšu…Nejenže jsem přestala psát dopisy, i když toho mám tolik na srdci, ale dokonce jsem omezila i návštěvy u vás, jak jste si jistě všimla. Nemám totiž vůbec čas. A víte proč? Našla jsem si kluka! Ano já, Liliana Stevardovová, mám kluka! Je úžasnej. Chodí se mnou na školu, ale nikdy jsem si ho nevšimla. Věděla jsem, že tam je, ale nevnímala sem, přehlížela jsem ho. Měla sem jiný kamarády. A on mi přišel divnej. Dlouhé světlé vlasy, které by mu mohla závidět leckterá holka, věčně hozené do zachmuřeného obličeje a baskytara přes rameno. Není to ten typ, za kterým bych se dříve otočila. Dříve… Dříve je už tak dávno. Dostal mě tím, co mi asi před měsícem řekl. Jeho první věty směrované mým směrem. " Připomínáš mi ji. Jsi přesně jako ona. Ty oči, to chování… Musel jsem ti to říct. Promiň." Naprosto mě omráčil. Ostatní bych s pohrdavým úsměvem dávno poslala do jistých ne moc oblíbených míst, ale jeho ne... A teď už jsme spolu asi měsíc a skvěle si to užívám. Je jedinej kdo mě chápe. Jedinej kdo se nezalekne, když začnu ničit věci kolem sebe. Jedinej komu nevadí moje přehnaná agresivita. Kdo mě drží v náruči, když řvu ze spaní. Jedinej kdo mi rozumí…. Máma ho nemá ráda, nelíbí se jí jak vypadá a jak se chová. Matčiny názory mi jsou dost ukradený a volný. Řídit se jimi nemíním. Já tady vyprávím o Felixovi ( to je ON ) a úplně sem vám zapomněla říct, že se mi zdá nový sen! Jsem v něm uvězněna v nějaké komnatě, bez oken a dvěří. Jsem úplně sama. Mám hlad, ale jídlo které mi někdo strká malou škvírkou ve zdi, se ani nedotknu. Na to se má hrdost nesníží. Slyším pískání krys, tisíce malých nožiček pobíhajících za zdí. Cítím že přichází můj konec. Že pomalu umírám. Nikde žádná krev nevinných lidí, která by mě uklidnila a přivedla do pohody. Všechno je takový…podivně neosobní, cizí…. Z těchto snů se budím zalitá potem. Co si o tomto novém snu myslíte? Mám pocit, ne pocit, spíš jsem si tím naprosto jistá, že všechny ty sny spolu nějak souvisí. A že kdybych je pochopila, přišla bych i na jádro své psychické poruchy. Ale pořád si s těmi sny nevím rady. Jsem schizofrenička, na tom se nic nemění…. A pokud se nezmění, bude to můj konec. Nebýt Felixe, byla bych ještě ve větší depresi, než jsem teď. On jediný mi je schopen vložit do šedé prohnilé tmy života špetku slunečního svitu.


S pozdravem zamilovaná Lian

13. 1. 2014
Paní Červáčková,

před několika měsíci jsem k vám přivedla svou nemocnou dceru s nadějí, že ji dáte zase do pořádku. Že z ní bude moje stará dobrá dceruška Liliana. Zatím se tak nestalo, je to s ní den ode dne horší a horší…. Nejenže už je agresivní a drzá i na mě, ale teď si dokonce našla toho nesnesitelného Felixe! Ten kluk je přímo příšerný. Lian vůbec psychicky nepomáhá, spíš jí přitěžuje. Určitě s ním nemůže být šťastná! Zakazuji jí ho, ale neposlouchá mě. Je hluchá ke všem mým radám. Nevím co si mám počnout. Každý den na ni chodí stížnosti. Ale co je snad úplně nejhorší - já mám z ní strach! Když jsem jí do očí řekla, že si nepřeji, aby se s Felixem nadále stýkala, změřila si mě takovým pohledem, že mi tuhla krev v žilách. Hleděla na mě jako samotný ďábel. Bála jsem se jí. Tak moc jsem se bála. A bojím se pořád. Srdce mi vyděšeně tluče, když s ní mám prohodit třeba jen pár slov. Není přece normální, aby se matka bála své sedmnáctileté dcery. To opravdu není v pořádku. Někdy přemýšlím, jestli psychologa nepotřebuji spíše já. Paní psycholožko, moc vás prosím, udělejte s ní konečně něco. Protože jestli to tak půjde dál, zblázním se z ní. Ta dívka, co si hraje na mou Lian a co se jí tak moc bojím, přeci nemůže být má dcera.


Kateřina Stevardovová



15. 1. 2014
Milá paní psycholožko Červáčková,

jsem bestie. Jsem zrůda. Jsem šílený psychopat, co by měl být zavřený pěkně pod zámkem v nějakým fajnovým cvokhauzu. Dneska se stalo něco příšerného. Nikdy jsem nic podobného neudělala. Ale dneska….Chtěla sem mámě udělat radost, po dlouhé době sem v sobě necítila žádnou agresivitu, byla jsem klidná jako lesní studánka. Kdybych jen věděla, že se klidná studánka může během pár vteřin změnit v běsnící moře…. Jak už jsem jednou psala, chtěla jsem prostě mámě udělat po dlouhý době radost. Něco skvělého jí uvařím! Jenže …. Při krájení zeleniny jsem se řízla. Jen trochu do prstu. Pár kapek z té drobné ranky ukáplo, jinak nic. Ale jak jsem v opojení sledovala ty rudé kapky plazící se mi po ruce jako jedovatý břečťan, nedalo mi to a olízla jsem je. Chutnaly tak lahodně! Nikdy mi nic tak nechutnalo. Hltala jsem tu svou krev, ale bylo jí sakra málo. Vzala jsem nůž, podívala se na svou jemnou dívčí ruku…a začala jsem se nemilosrdně řezat. Blaženě a sladce jsem chlemtala krev z vlastního těla, zažívala ten nejintenzivnější pocit ve svém životě. Bylo mi úplně jedno, že se každou chvilkou může vrátit matka, že ta krásná živoucí tekutina zaneřádila skoro celou kuchyni. S vášní a slastí zavřenýma očima jsem tiskla rozechvělé rty na roztrženou kůži a pila, pila a pila…. Teď, když vám píšu, hledím na ty rány, co mám na ruce. Už nikdy si nebudu moc vzít triko s krátkým rukávem nebo dokonce tílko. Ty šrámy vypadají příšerně. Baví mě se jich dotýkat. Vždy mě to tak podivně uspokojí. Mám z toho, co jsem si udělala smíšené pocity. Na jednu stranu se mi ze mě dělá špatně, na druhou si v tom, co jsem provedla, docela dost libuji. Jsem opravdový blázen. Cvok. Magor. Avšak stále kašlu na vaší pomoc. Zamilovala jsem si tu bolest, co si způsobuji. Ještě lepší by bylo, kdybych ji činila někomu jinému. To by pro mě byla ta nejdokonalejší slast.


bláznivá Lian

27. 3. 2014
Milá paní psycholožko Červáčková,

Už je na denním pořádku, že se řežu do rukou, teď už i do nohou. Jsem tím úplně posedlá. Mám jiný problém. Stále více a více mě vzrušuje představa, že bych ublížila i někomu jinému než sobě…. Nedalo se to vydržet. Musela jsem to udělat. A Felix mi byl tak skvělou obětí. Vůbec se nebránil a ještě mu to připadalo jako velice zajímavý a zábavný nápad. Už několikrát sem ho řezala do rukou, do hrudi a pila jeho krev, pěkně čerstvou a teplou z ran. Byla jsem jako šílená šelma, zvíře se zatemněným mozkem…. Potom, co jsem tolik znetvořila jeho krásné tělo, se na mě Felix usmál a řekl mi, že už mi to déle nemůže tajit. A pak jsme vedli tento rozhovor. Musím vám ho sem celý napsat, protože se mnou dost zamával.
"Víš jak jsem ti říkal, že mi ji připomínáš?"
"Ano, pamatuji si."
"Je načase abych ti řekl KOHO mi vlastně tak moc připomínáš."
"Povídej."
"Vybavuje se ti něco u jména Alžběta Bathoryová?"
"Ehm…ne."
"Byla to hraběnka a snad ta nejšílenější ženská v dějinách. Vyžívala se v zabíjení mladých nevinných dívek. Milovala krev a sadistické násilí. Jen si mi ji připomínala, ale po dnešku -
"Co po dnešku?"
"Myslím, že ji máš v sobě. Promiň."
Co na to říkáte? Myslíte, že je to možné? Jsem z toho úplně rozhozená. Pořád na to, co mi řekl, musím myslet. Co když ta druhá osoba, co ze mě občas křičí, nebo co za mě dělá ty divné věci, je opravdu Alžběta Bathory? Co když je mým prokletím? Začala jsem si o ní hledat různé informace. A víte co je nejzvláštnější? Její komplicové při těch hrůzných vraždách se mimo jiné jmenovali Ficko, Dorka a Ilona Jó! Stejná jména volám v některých ze svých snů! To už je hodně divné. Ale také hodně střelené. Jako ve špatném snu.


Lian "Bathoryová"

22. 5. 2014
Milá paní psycholožko Červáčková,

Pláču. Hystericky pláču. To co jsem provedla už se nedá vrátit zpátky. Paní Červáčková, já už prostě nemůžu. Nezvládám to. Vaše terapie mi v ničem nepomohla. Jen možná se mám konečně komu vyzpovídat. Jsem Alžběta Bathoryová. Musí být ve mně. Protože dnes se ze mě stal vrah. Je ze mě opravdický vrah! Byla jsem sama doma a zase na mě jednou přišla ta odporná migréna. Lehla jsem si na postel a v klidu jsem se snažila relaxovat. Ale přišla ke mně moje kočka Ellie a začala se dožadovat pozornosti. Její mňoukání se mi zabodávalo do hlavy jako hřebíky, přivádělo mě k šílenství. A když mi skočila na břicho, bylo rozhodnuto. V afektu jsem ji chytla za ocas a vší silou jí mrskla o zeď. Bylo ihned po ní. Začala sem ječet a její mrtvolku jsem prohodila oknem. Otřesný zážitek. Zabila jsem svou kočičku, kterou jsem tolik let svědomitě krmila a měla sem ji velmi ráda. A ona - Alžběta - mi ji zabila. Nenávidím ji. Musím ji zahubit. Jen ještě nevím jak. To se musí domyslet.


Lian

21. 8. 2014
Milá paní psycholožko Červáčková,

Píšu vám vůbec poslední dopis. Jsem si naprosto jistá, že je poslední. Protože už vím, jak se Alžběty zbavit. I když to možná bude trochu bolet. Asi před měsícem jsem se pokusila zadusit svou malou sestřičku Juditu, když se rozplakala a máma nebyla doma. Nedokázala sem ten pláč vydržet… Zbavím se té krvežíznivé mrchy Alžběty tak, že spáchám sebevraždu. Bude to velice důležitý a rozhodný krok mého života a bude mým posledním krokem, co na tomto světě udělám. Jsem totiž tak zmučená každodenním utrpením, které mě trápí přesně rok. Nedá se to zvládnout. A teď když vím, kdo je příčinou mého trápení, nedá se jinak. Musím ji oddělit ze svého těla, svého srdce i své duše. A jinak než sebevraždou to nejde. Není to vaše chyba. Vy jste se snažila.mi pomoci, ale poněkud to nevyšlo. Stejně jsem vám vděčná za všechno, co jste pro mě udělala. Sbohem, paní Červáčková. Sbohem

S posledním pozdravem Lian

21.8. 2014
Mami,

Zklamala sem tě. Tak moc jsem tě zklamala. Vždycky jsme se k sobě chovaly jako kamarádky, ale poslední dobou nám to nějak nešlo. Vyhýbala si se rozhovorům se mnou, na noc si se ve své ložnici zamykala, abych tě náhodou nemohla otravovat. Někdy jsem mívala pocit, že máš ze mě strach. Jestli to tak opravdu je, se už nikdy nedozvím, protože dnešní noc už nebudu spát ve své posteli. Budu se smažit v pekle, za všechny ošklivé věci, co jsem provedla. A že jich bylo. Omlouvám se za všechno špatný. Závěrem bych ti chtěla říct, že ať si už myslíš cokoliv, ta polovina mě, co zůstala tou starou Lian tě má stále moc ráda a vždycky bude. Pozdravuj tatínka (dej mu za mě pusu) a také Juditu. A na Felixe se nezlob, ani mu nepřikládej vinu za to, že dobrovolně opouštím tento svět. On mi do posledních měsíců vložil alespoň trochu světla. Mám vás ráda.

S láskou Lian
.
21. 8. 2014
Má jedíná lásko,

Co ti jen říct… Hrozně moc tě miluju a jsem moc šťastná, že si se mnou strávil pár měsíců svého složitého života. Že si byl se mnou i v těch nejhorších chvílích a nikdy mě nezavrhl, ať jsem udělala cokoliv. Jako jediný doopravdy víš, co se mnou je. Že mě ovládla hraběnka Bathory a jinak než takhle se ji zbavit nedá. Povšimni si data. Je to dneska přesně 400 let co zemřela. A já se postarám o to, že svou smrt prožije i podruhé. Přeju ti hodně štěstí do života a ať se konečně prosadíš se svou druhou láskou - svou baskytarou ( můžeš o mém osudu napsat písničku). Nebuď smutný z mé smrti. Felixi. Jednou se v tom pekle setkáme.

S věčnou láskou tvá Lian

Byl sychravý srpnový večer. Déšť bubnoval o střechy projíždějících aut a chytal do svých sítí procházející lidi. V takový večer je snad nejlepší zůstat pěkně doma a užívat si prázdninovou pohodu s vyhřáté postele. Všechno to sledovala z parapetu otevřeného okna. Jen jeden krok a bude po všem. Jen jeden krok.




Na mé řeči nic nehledí, stále sedí,
v pevné tělo Palladino zatnul drápy šeredné.
jeho oči nemrkají, co zla v sobě ukrývají,
lampy na zem promítají, jeho stíny bezedné,
a má duše se z těch stínů, jež se zdají bezedné,
nezvedne už, nezvedne
Edgar Allan Poe: HAVRAN

V zajetí vlastního osudu (krev, sebepoškozování, noční můry)

13. března 2008 v 14:37 | Angela |  Povídky jiných autorů
Znovu cítila na těle to podivné mrazení. Celá se otřásla jako by se snažila toho pocitu zbavit. Všude kolem ní se rozléval nasládlý pach a potom ucítila, jak jí něco teplého a tepajícího stéká po zádech dolů. Vnímala tu horkost a nasládlý pach, ale bála se podívat. Zlehka si prstem přejela po krku a prsty ucítila lepkavou tekutinu stékající jí po zádech. Pramínky krve se plazily po jejím nahém těle a kapaly dolů na bílé dno vany. Kap, kap, kap. Fascinovaně se dívala, jak jí krev stéká po stehnech, ovíjí se v pramíncích okolo lýtek a potom mizí v odtokovém otvoru vany. Mrazení najednou zmizelo a místo něj se dostavil pocit nekonečné úlevy, blahodárného tepla a uspokojení. Sedla si do vany a hlavu s úlevným povzdechem opřela o její okraj. Vůbec se nehýbala, jen očima sledovala stále silnější proud krve, vytékající neznámo odkud, který se hromadil v odtokovém kanálku a nestíhal odtékat. Nakonec se otvor ucpal úplně a vana se začala plnit horkou krví. Ležela v ní celou věčnost. Cítila, jak jí lepkavá tekutina oblévá celé nahé tělo a jak postupně chladne….její sladký pach se zdál stále sladší a sladší….skoro jako by to ani nebyla krev. Chvíli odolávala pokušení, ale nakonec pozvedla rudou ruku a špičkou jazyka ji olízla. Chutnala zvláštně sladce, ale příjemně. Znovu ji olízla. Zavřela oči a vychutnávala si tu neopakovatelnou chuť na jazyku tak dlouho, dokud nezmizela…..

"Adriano, proboha vstávej!" Někdo s ní třásl. "Slyšíš? Vstávej! Z pusy ti teče krev!...proboha!" Malátně otevřela oči a za rozmazanou clonou poznala tvář své matky. Tvářila se nanejvýš vystrašeně. "Co je, mami?" Zeptala se Adriana a při vyslovení té otázky ucítila, jak se jí do krku valí nahromaděná krev. Málem se zalkla a potom začala zvracet. Hrozně to bolelo…jazyk měla celý rozkousaný. "Bože, dítě…co je to s Tebou?" Plakala matka skoro hystericky a střídavě ji objímala, střídavě bezradně lomila rukama. Potom Adriana vyčerpáním padla na polštář a znovu usnula. Vnímala jen, jak rozkousaný jazyk pulsuje ohromnou bolestí a natéká do nebezpečných rozměrů. V ústech stále cítila tu sladkou pachuť krve a s odporem ji polykala, když jí z hlubokých ran volně stékala do krku.

Stalo se to přesně o týden později. Byla sobota ráno, když se Adriana probudila a rozhodla se jít nasnídat a potom se projít se psem. Vstala a podívala se na noční stolek, kde ležel budík, aby zjistila, kolik je hodin. Potom si všimla malého modrého papírku zastrčeného pod budíkem. Byla si naprosto jistá, že včera večer, když šla spát, tam ještě neležel. Že by jí máma nechala vzkaz, aby se o ní nebála, protože šla hned brzy ráno nakoupit? Ledabyle zvedla budík a vzala malý papírek mezi prsty. Byl úhledně složený do malého psaníčka a Adriana jej jedním tahem rozevřela. Chvíli vůbec nechápala, co slova na modrém papírku znamenají. Potom se vyděsila a začala křičet. Na vzkazu jejím vlastním písmem stálo: Rozluč se s Bondym, dnes umře.
Vůbec nechápala, jak se sem vzkaz dostal, ale co bylo ještě horší, jak je možné, že je psaný jejím vlastním písmem? Chvíli nechápavě zírala na těch pár písmen a potom vzkaz pustila z rukou, jako by pálil. Bondy byl její pes. Ne, to není možné, uklidňovala se. Divoce seběhla dolů po schodech do kuchyně. Bondy ve svém pelíšku nebyl. Bože…kde asi tak může být? Horečně přemýšlela a čelo jí poléval ledový pot. Ruce se jí třásly a když chtěla zavolat jeho jméno, z krku se jí vydralo sotva pár hlásek. V tu chvíli nevěděla, proč ji vzkaz tak rozčílil a vyděsil, cítila jen, že jestli hned něco neudělá, stane se něco hrozného. Potom si všimla pootevřených dveří na zahradu. Rychle se rozeběhla a popadla kliku. Venku slyšela štěkot psa. Otevřela dveře a náramně si oddychla, když viděla, jak si Bondy hraje se sousedovic Crackem na protější zahradě. Honili se po cestě a laškovně po sobě skákali. V návalu štěstí na něj zapískala. Pes zbystřil a natočil uši jejím směrem. Když ji poznal, nadšeně se k ní rozeběhl přes cestu a radostně vrtěl huňatým ocasem. V tom si Adriana všimla, jak se ze zatáčky nekontrolovatelnou rychlostí vyřítilo modré auto. Vyděšeně vykřikla: "Bondy, stůj!", ale pes věrně pelášil za svou paničkou. Vběhl mu přímo pod kola. Adriana s hrůzou v očích nehnutě přihlížela, jak modré auto odmrštilo chlupaté tělo pět metrů do strany, kam pak dopadlo jako pytel brambor. V tu chvíli jako by přestala dýchat. Bez hnutí zírala do trávy, kde ležel Bondy s krvavým čumákem a jazykem bezvládně visícím z tlamy. Černé oči se nepřítomně leskly a packy měl ohnuté v nepřirozeném úhlu. Čekala, kdy se zvedne, zaštěká a doběhne k ní, ale to se nestalo. Bondy tam pořád ležel zcela bez hnutí a jiskra v jeho krásných očích pomalu vyhasínala. Adriana se vzpamatovala a s bezmocným křikem se vrhla k jeho mrtvému tělu….

Po této smutné tragické události se Adriana uzavřela ještě víc do sebe a několik dní nebyla schopná s nikým mluvit, dokonce ani s matkou. Neustále si dávala za vinu Bondyho smrt. Ale co ji trápilo ještě víc byl modrý vzkaz, který to ráno našla na nočním stolku. Možná, že kdyby si ho tenkrát nepřečetla a nešla Bondyho hledat a on se k ní nerozběhl, dnes by pořád žil. A možná, že taky ne. Ale ať už by se stalo cokoliv, jak se tam ten modrý lísteček proboha dostal? A co bylo ještě podivnější - jak je možné, že byl psán jejím písmem?

Byl zrovna pátek večer a Adriana cítila znovu to zvláštní mrazení v zádech, které se jí rozbíhalo po celém těle, až jí z toho brněly všechny končetiny. Dívala se zrovna na televizi, když pocítila ten zvláštní pocit. Najednou dostala strach z toho, že usne, z toho, že se jí bude zdát další hrozný sen, a taky z toho, že až se ráno probudí, najde na nočním stolku modrý lísteček. Únavě odolávala až do ranních hodin, ale nakonec podlehla a usnula přímo v obývacím pokoji.

Znovu stála v té porcelánově bílé vaně a vyděšeně se rozhlížela kolem. Jako by čekala, až se něco stane. Ale ono se nedělo vůbec nic. Vnímala jen chlad od studeného porcelánového dna vany, v níž stála a šerou místnost kolem sebe. Netušila, kde je ani co tam dělá. A potom to uslyšela. Zcela zřetelné škrábání. Vyděšeně sebou cukla a rozhlédla se po místnosti. V tom podivném šeru viděla jen lesklé bílé stěny z bílých pravidelných kachliček, malé okno, jímž prosvítalo trochu světla a vanu, v níž stála. Někde tady přece musí být dveře! Zmateně se rozhlížela kolem a očima se snažila proniknout za hranici viditelnosti. Potom zaslechla vrznutí dveří a cvakání drápů po studené dlážděné podlaze. To podivné funění se k ní z té tmy přibližovalo stále rychleji a potom jako by se jí zastavilo na okamžik srdce. Ze tmy se vynořila zlatá srst jejího retrívra Bondyho. Vypadal úplně stejně, jak si ho pamatovala. Díval se na ni těma svýma tmavýma uličnickýma očima a s vyplazeným jazykem se k ní blížil chladnou dlážděnou místností. Někde kapala voda. Teprve teď si uvědomila zřetelné kapání ozývající se v tom tichu podivnou ozvěnou. Bondy doběhl až k ní a nadšeně jí olízl po obličeji svým dlouhým růžovým jazykem. Přesně tak, jak to vždycky dělával. Z očí se jí draly slzy štěstím. Objala svého psa a přitiskla se k jeho měkkému kožíšku. Prsty se mu probírala dlouhými rezavými chlupy a tvář zmáčenou slzami utírala do jeho hebké psí srsti. A potom ucítila na jeho srsti něco podivně teplého a lepkavého. Jeho chlupy byly podivně vlhké a slepené. A když se podívala na svou ruku, kterou ho před chvílí drbala, zjistila, že je celá od krve.
"Nééééé…….!!!!!!" Zakřičela a její pronikavý hlas se nesl celou tou obrovskou vydlážděnou koupelnou v mnohonásobné ozvěně.

"Adri, zlatíčko….uklidni se....no tak…pšššt…byl to jen ošklivý sen, nic víc." Uvědomila si, že stále křičí a v tu chvíli si připadala hrozně hloupě. Přitulila se k mámě a uslzenou tvář utírala do jejího rukávu. "Mami….byl…bylo to hrozný…" "Já vím, zlato, ale už je to v pořádku….jsem tu s tebou, jen klid." Mámina hřejivá náruč působila jako balzám na duši a Adriana byla v tu chvíli neskutečně šťastná, že je tu máma s ní. Potom si ale všimla máminy halenky. "Mami, máš špinavou halenku…asi od krve…" Ukázala na rukáv a límeček, které byly potřísněné čerstvou krví. Matka jí věnovala ustaraný pohled a potom ji vzala za ruce a otočila je dlaněmi nahoru. Adriana zůstala v šoku zírat na své do krve poškrábané dlaně a zápěstí. Jedna hluboká rýha se táhla dokonce celým předloktím a vypadala obzvláště hrozivě. "Adri…myslím, že bys měla zajít k doktorovi…." Odvětila matka zcela vážně a pohled, kterým se na ni teď dívala byl plný strachu a hrůzy.

Paní Collinsonová, obávám se, že vaše dcera trpí vážnou poruchou osobnosti a pokud by se její stav neustále zhoršoval, nezbude nám nic jiného než ji hospitalizovat. Adrianina matka se vyděsila. Představa, že její krásnou milovanou dcerušku zavřou do nějakého ústavu pro blázny a budou do ní cpát hromady léků ji děsila snad více, než stále častěji se objevující rány po celém Adrianině těle. Po nějaké době vypozorovala, že se její záchvaty cyklicky opakují v pravidelných týdenních intervalech. Každou noc z pátku na sobotu se jí zdá ten strašný sen, který má za následek fyzické ubližování a krvavé šrámy, které hyzdí už téměř celé její tělo.
Ale nikdy, ani na chvíli neuvažovala o tom, že by dceru nechala zavřít do ústavu pro duševně choré, to by své holčičce nikdy neudělala!

Zatímco Adrianinu matku nejvíce trápilo to, jak své dceři pomoct, Adrianu nejvíce trápily její hrůzostrašné sny. A taky všechny ty lístečky, které každý den nacházela po celém domě. Ačkoli nikdy nenapsala jediný z nich, všechny byly psané jejím písmem. Časem si na vlastní vzkazy zvykla a snažila se je nebrat příliš vážně, ale přesto ji občas děsil jejich obsah. Nejčastěji to byly jen dva či tři krátké verše, které jí předpovídaly cokoliv špatného na každý den. Zrovna dnes ráno našla v kuchyni vedle talíře se snídaní jeden z nich:
Nezavírej přede mnou oči
Víš, že mě najdeš i za nimi
až dnešní den skončí…
Například z takového vzkazu neměla vůbec dobrý pocit, nejen kvůli tomu, že byl páteční večer, ale také kvůli tomu, že zítra ráno to bude přesně rok od jejího prvního vzkazu. Od vzkazu, který zavinil smrt Bondyho. A ten pocit se s postupujícím večerem stával stále intenzivnější a nesnesitelnější….
zdroj: www.piste-povidky.cz autor: efik88