Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Opatrně jsem přiložila hlaveň k levému spánku...

25. ledna 2008 v 17:51 |  Povídky jiných autorů
...a zmáčkla spoušť.
Ozvala se rána, která jakoby zněla jen v mé hlavě. Všechno se zpomalilo a vteřiny mně připadaly jako minuty. Zaplavil mě pocit obrovského chladu. Chlad, který se rozlil po celém těle i do konečků prstů. Myslela jsem, že kapičky potu na mém těle se musely proměnit v led. Byla jsem jím ochromena. Pak se ovšem ten pocit vytratil. Tak rychle, jak přišel.
Uslyšela jsem ránu. Zněla odněkud z dálky. Pistol mi vyklouzla z ruky a já cítila, jak pomalu padám. Měla jsem pocit, že jsem jinde, v jiném světe. Všechno bylo tak pomalé. Mé tělo dopadlo na zem, ale já nic necítila. Jen obrovskou bolest z mého nitra. Něco ve mně volalo o pomoc. Cítila jsem, jak mé vlasy slepuje horká krev, ale nevnímala jsem to. Slyšela jsem, jak kapky krve potichu skapávaly na zem. Všude bylo ticho. Chtěla jsem ho nějak prolomit, ale nemohla jsem.
Věděla jsem, že brzo ztratím i tohle slabé vědomí.
Věděla jsem, že tu nikdo není.
Věděla jsem, že mi už není pomoci.
Věděla jsem, že jsem to takhle chtěla...
Minuty ubíhaly. Pro mě minuty, ovšem ve skutečnosti jen setiny vteřin. Okolo mě byla mrazivá mlha. Chtěla jsem něco udělat. Vydat ze sebe nějaký zvuk, pohnout prstem. Věděla jsem ale též, že je to marné. Ležela jsem tam bezvládně několik vteřin. Minut. Hodin. Ležela jsem tam a přitom už jsem byla dávno jinde. Tělo zůstalo, avšak duše odešla. Rozplynula se kdesi nahoře. Viděla jsem sama sebe na podlaze s pistolí ležící vedle mě zasahující do kaluže krve, která se tvořila u mého levého spánku. Ten pohled byl ale pouze v mé mysli. Někde na cestě mezi životem a smrtí. Bylo to jen blouznění...
V posledních vteřinách jsem něco uslyšela. Byla jsem v bezvědomí a ta otázka byla vyřčena odněkud zevnitř.
Otázka, kterou jsem si nechtěla položit.
Otázka, kterou jsem si nechtěla přiznat.
Otázka, která neměla být nikdy vyřčena.
Otázka, která člověka donutí zamyslet se nad následky.
Otázka, která je položena vždycky až moc pozdě.
Otázka, která když vyjde na povrch ukáže, že všechno byla chyba...
"Opravdu jsi to takhle chtěla?"
Chtěla jsem to takhle, ale myslela jsem, že to bude snazší. Že padne výstřel a já padnu mrtvá na zem.
Nechtěla jsem, aby mně celý můj život proběhl před očima.
Nechtěla jsem, abych si přiznala, že to nezvládnu.
Nechtěla jsem, abych v mé poslední vteřině života viděla tu tvář.
Nechtěla jsem, aby mi ještě kdykoliv tekly slzy.
Nechtěla jsem, abych zjistila, že je to chyba.
Nechtěla jsem, aby se k mému srdci ještě kdykoliv dostala ta bolest.
Nechtěla jsem nic...
Chtěla jsem jen zapomenout a všechno vymazat z hlavy. Být zase svobodná...
Chtěla jsem být naivní a doufat.
Chtěla jsem, ale nedokázala si to ostatní přiznat...
Chtěla jsem věřit, že smrt je jednoduchá...
//<![CDATA[ //]]>

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama