Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Leden 2008

Za svitu hvězd by Edna

30. ledna 2008 v 15:12 | Angela |  Povídky jiných autorů

Za svitu hvězd

Koukám na noční oblohu,
Co do nekonečna se rozprostírá.
Píšu domácí úlohu,
Paroubek se do televize vtírá…
Samé souhvězdí se mi před očima míhá.
Mě zajímá jen jedna hvězda jediná,
S časem nám ubíhá,
Ta naše jediná,
Hvězda láskou naplněná
je teď jiná.
Hvězda vysněná
Už pomalu uhasíná.
Ta stará zanikne
A zrodí se nová.
Naše láska zhyne,
A s hvězdou přijde nová.
Láska jediná.
Tak končí naše společné chvíle.
Ta láska nekonečná.
Já ti lásko říkám sbohem.
P.S. "Tak jako končí láska, uhasíná hvězda."

Krásný sen...(láska, smutek)

28. ledna 2008 v 13:23 | Angela |  Povídky jiných autorů
Hodiny odbili jedenásť a ona ešte nebola doma. Pritom večierku máva o desiatej. Vedela si predstaviť ako sa rodičia o ňu boja a nervózne sa prechádzajú po izbe, ale ešte nemohla ísť domov. Potrebovala sa spamätať.
Len včera sa dozvedela, že jej najlepší kamarát, jej dôverník a prvá láska odchádza...Odchádza a ona ho už nikdy neuvidí... Už nebude počúvať jeho narážky, neuvidí jeho úsmev a jeho iskru v očiach...
Dnes sa s ním naposledy stretla. Chcela mu toho toľko povedať. Ako ho ľúbi, ako jej bude chýbať, ako nechce aby odišiel, ako...
Celé to stretnutie bolo divné. Nerozprávali sa o odchode, ani o ničom dôležitom. Hovorili o počasí, o sprostostiach, o nepodstatných veciach, medzi ktorými boli chvíle lúčiaceho sa ticha.
Teraz si to vyčítala... Prečo takto premrhala ich posledné stretnutie? Z celého dňa jej bolo nanič, až na jeden okamžik... Lúčenie....Vtedy to už nevydržala. Hodila sa mu do náruče a dali si posledné Zbohom. Keď ho pobozkala, zdalo sa jej akoby okolitý svet prestal existovať. V tých posledných pár sekundách tu boli len oni dvaja. Nechcela, aby odišiel, no musel...
Odvtedy blúdi ulicami a rozmýšľa. Prečo to nespravila skôr? Prečo mu nepovedala všetko?
Nevedela nájsť východisko a noc jej v tom moc nepomáhala. Tmavá, dusná, letná noc... A navôkol žiaden človek, len ona so svojím trápením.
Túlala sa ulicami, nehľadiac na to, čo má pod nohami, koľkokrát zakopne a spadne, udre si hlavu, či oškrie ruku, chcela len ísť. Ďalej a ďalej. Utiecť od tohoto trápenia. Až ju nohy zaviedli pred bytovku, v ktorej bývala. Vsunula kľúč do zámku a z bytu sa ozval hlas jej otca: "Kde si bola?!!" Vzdychla si, vošla dnu, ospravedlnila sa a mame šepla: "Už ho neuvidím a nechcem sa dnes hádať. Mohli by sme to odložiť na zajtra?" Otočila sa a kútikom oka zachytila ako mamka súri otca skontrolovať jej sestru.
Vošla do izby, zavrela dvere a hodila sa na posteľ. Dlho sa len tak prehadzovala až nakoniec zaspala. Snívalo sa jej ako za ňou prišiel a prebudil ju sladkým bozkom. Vzal ju za ruku a usmial sa. Išli na svoje obľúbené miesto, krásnu lúku tesne za mestom. Celú cestu sa držali, usmievali a s rozpakmi sa pozerali jeden druhému do očí. Bola šťastná... Rozbehli sa po lúke a ona sa cítila slobodná, zaľúbená a ľahká ako pierko.
Keď ju mama prišla pozrieť, videla ju ako spí a šťastne sa usmieva. Tak ju nechala a potichu sa vyplížila z izby.
Jej duša lietala, chcela veriť tomu snu. Bola tam s ním a to jej stačilo. Ostala tam, snívala ten sen každú noc a cez deň spala. Spala, aby v noci mala dosť síl pre svojho miláčika. Keď bola s ním vo svojom svete, vždy sa zo spánku usmievala.
Na ďalší deň ju nechali rodičia spať. Prespala ho a prespala aj ďalšiu noc. Nedala sa zobudiť. Nereagovala na volanie, štuchanie, šteklenie...
Začali sa báť a zavolali lekára. Keď sa na ňu pozrel, povedal len jediné slovo: " Kóma " .
Hnusně odcizeno ze stránek http://smilinghippie.blog.cz

Trialog o zhasnutém světle (sranda)

28. ledna 2008 v 12:45 | Angela |  Povídky jiných autorů
"Někdo zhasnul ..."
"Tyjo! To ti došlo brzo!"
"Blik!"
"Cvak!"
"Příjem! To známe ... Není někdo náhodou blízko vypínače?"
"Já nejsem."
"Já taky. Ne."
"Hmm ..."
"A co ty?"
"Kdybych byl, neptal bych se, nebo jo?!"
"Promiň ..."
"Přestaň se mi omlouvat!!!"
"Klid! Uklidni se! Pohoda, klídek, tabáček ..."
"Tabák?! Ses pomát! Dyť je to jedovatý! Víš kolik nekotinu v tom h***u je?!"
"No, ve výkalech je toho hodně ..."
"Ty, nebuď sprostý, a ty, neprovokuj."
"Nojo. Ale víš kolik tam -"
"Můžete laskavě změnit téma?"
"Ok. Jak se dostaneme ven?"
"Nevím."
"Taky ne."
"Hmm ..."
"Přestaň to dělat."
"Co?"
"To 'hmm ...'."
"Aha. A já můžu?"
"Ne."
"Proč ne?"
"Co tu vůbec s vámi dělám?"
"Ty mi vykáš?"
"Ne, mluvím k vám všem."
"Já ale nejsem schizofrenik ..."
"Grrr ..."
"Tady je nějaká kočkovitá šelma. Myslím, že kočka divoká ..."
"To jsem byl já, ty kriple."
"Sorry."
"Ty umíš anglicky?"
"Jen trochu ..."
"Jak se řekne ..."
"Sklapněte oba dva."
"To tu chceš sedět potichu, dokud nás nenajdou?"
"A co chceš dělat ty?"
"Volat o pomoc, ne?"
"Počkej, vždyť ..."
"POMOC! ZACHRAŇTE NÁS! POMOC! HELP!"
"Počkej, říkal jsi, že anglicky neumíš!"
"To jsem neříkal, jen jsem se chtěl zeptat, jak se řekne ..."
"Počkejte, něco slyším ..."
"Nebudou to naše hlasy?"
"Ne, poslouchej ..."
Světla se rozsvítila. Tři muži byli v bílé chodbě. Jeden stál, druhý seděl a třetí ležel na zemi.
"Co se tu válíš?"
"No, co, bylo zhasnuto!"
"Vy jste právník?"
"Ne, podnikatel. Z Brna. A vy?"
"Důchodce, bydlím v Horním Borku."
"No prosím! A já jsem ..."
"Pane Lilek, tady jste! Všude vás hledáme! Pojďte s námi!"
"Já bydlím tady."
"V psychiatrické léčebně?"
"Jo! Tak brzy naschle!"
Sprostě a bezostyšně ukradeno od Any

Když víte, co příjde potom...(smrt)

28. ledna 2008 v 12:29 | Angela |  Povídky
Jsou lidé, co vidí víc. A přijde okamžik, kdy jim i vy budete muset uvěřit...
______________________________________________________
Běžela jsem po ulici. Nebyla jsem ve své kůži. Popravdě řečeno, byla jsem tak rozhozená, jak to jen šlo. Nebylo to ani tak tvrzením mé kamarádky Anette, že vídá duchy, ale tím, že za ní údajně přišel můj přítel, co měl nedávno smrtelnou nehodu. A to zabolelo. Teď jsem utíkala domů a nic nevnímala. Málem mě srazilo auto, ale ani tehdy jsem se nezastavila. Doma jsem padla na postel. V hlavě mi duněla jediná myšlenka: Proč zrovna Johny? Co komu udělal? Jak můj pes uviděl ty slzy, položil mi hlavu na polštář a hluboce se mi zadíval do očí. Nevím, jak dlouho jsem tak ležela, ale nakonec jsem usnula vyčerpáním.
Ráno jsem se probudila v pět a bylo mi jasné, že už neusnu. Ačkoliv bylo léto, venku bylo chladno a na okno se tlačila hustá mlha. Jedniné, co prozařovalo šedou atmosféru tohoto rána byla kytice rudých růží ve váze na mém pracovním stole. Na okamžik mě napadlo, jak se tam asi dostaly, ale pak jsem zaslechla šramot z předsíně. Napadlo mě, že to možná bude mamka, protože ona jediná má náhradní klíče. Jaké však bylo moje překvapení, když za mnou do pokoje vešla Anette. Jako vždy byla dokonale gothická. Černé vlasy jí splývaly na ramena a na sobě měla černé korzetové šaty. V rukou držela jedinou bílou růži. Vypadala tak trochu jako přízrak.
"Anette? Co tady děláš?" vypravila jsem ze sebe nakonec.
"Přišla jsem se ti omluvit za ten včerejšek. To s Johnatanem je mi taky strašně líto." Odmlčela se. "Víš, že jsem ho držela za ruku, když ho vezli do nemocnice. A dala bych cokoli na světě, aby si tam s ním mohla být místo mě."
Otřela jsem si zvhlé oči do přikrývky. Anette mezitím pokračovala.
"A taky je mi líto, že jsem tam včera nemohla být s tebou."
"Kde?" Nechápavě jsem se na ní podívala.
Anette se zahleděla z okna. "Většina duší si to nepamatuje." Stichla. Pak svůj nepřítomný pohled obrátila na mě. "Včera to auto...Vážně si nevzpomínáš? Srazilo tě..."
Zamrkala jsem. Z toho šoku jsem se nemohla vzpamatovat.
"To jsem jako...mrtvá?" vymáčkla jsem ze sebe.
"Vlastně ano. Ale tady nemůžeš zůstat. Já jsem tady abych ti usnadnila přechod."
"Přechod kam?" Stále jsem to nechápala.
Anette si přičichla k růži. Pak ke mě natáhla ruku. "To je jen na tobě."
Chytla jsem se jí a zvedla. Teprve teď jsem si všimla, že už bude svítat. Anette mi podala růži a já si ji od ní vzala. První paprsky slunce se dotkly okvětních lístků.Teplé, zlatavé světlo prořízlo mlhu a chlad, měla jsem pocit, že naplňuje celou místnost. Najednou všechno zmizelo. Byla jsem jen já, bílá růže a všeobjímající světlo...

3. kapitola

25. ledna 2008 v 21:39 | Angela |  1. kapitolovka - zatím bez názvu
Pro mou lásku, Kaťu. Doufám, že je dost dlouhá.
______________________________________________________
Stoupala jsem po kamenných schodech. Ruku už jsem měla převázanou, ale na to jsem teď nemyslela. Hlavou se mi honila myšlenka, proč Marjorie nepoužila svou moc, aby nás odtrhla. Patřila totiž k adargarům - ochráncům. Byli to lidé,jedni z nejmocnějších, kteří se zavázali chránit naše rasy. Postupně se toho ale vzdali a nyní už jich zbývalo velmi málo. Marjorie se svým mužem mezi ně taky patřila. Jenže on pak zemřel a ona přestala svou moc užívat.Nerada o tom mluví. A já jí to nemám za zlé.
Vyběhla jsem až druhého patra a tam otevřela těžké dřevěné dveře knihovny. William sem chodil, když měl návštěvu nebo chtěl jen tak o samotě přemýšlet. Teď stál opřený o křeslo a díval se ohně v krbu, takže byl ke mně zády. Neomylně mě ale poznal, protože jakmile jsem došla až k němu, beze slova se otočil a pevně mě objal.
"Jak se má má nejzářivější hvězda?" pošeptal mi do ucha.
"Opravdu byl ten člověk to, co tvrdil? Nějak se mi nezdál."
"Ano, určitě. Koupí jeden starý perský koberec prožraný od molů." Na setinu vteřiny zaváhal. Takže si buď není jistý, nebo mi nechtěl říct pravdu.
"Opravdu? To si mu měl radši říct přenechám za odvoz."
William se uchechtl.
"Řekl jsem mu, ať příště radši nic nezkouší. V boji s tyčí si byla vždycky dobrá."
Nepatrně jsem se pousmála.
Potom zavětřil a trochu povolil své sevření.
"Myslím, že dorazila tvá drahocenná matinka."
Protočila jsem panenky ke stropu. Tak ta nám tu ještě tak chyběla. Nepříjemná stará fúrie.
"A je tu i s Tedem. A ten jde nahoru. Tak já vás tu nechám a půjdu. Mám ještě nějakou práci." V tu chvíli Ted opravdu otevřel dveře. William ho ve dveřích pozdravil a zmizel.
Ted byl můj o tři roky mladší bratříček. Holkám se šíleně líbí Nejenom proto, že mu můžou říkat Teddy - medvídek, ale i kvůli jeho vzhledu. Je to totiž blonďák s oříškovýma očima. Pro mě je to spíš nevyblbnutý puberťák.
"Čauves, sestra," zahalekal na mě už ode dveří.
"Ráda tě vidím.Co tu děláš? Matinka tě dotáhla za pačesy?"
Ted si prohrábl vlasy a pak konstatoval: "Za vlasy zrovna ne, ještě mám všechny, ale bylo to násilím."
"Proč?"
"Prej aby dohlídla, jak probíhaj přípravy na svatbu."
Zase jsem otočila oči v sloup. "Panebože, vždyť jsme ještě ani neurčili datum. Vůbec nic se teď ani nechystá." V hlavě jsem si vybavila statistiky rozvodů kvůli tchýni.
"A že nevíš co?" tázavě se na mě zadíval.
"Co?"
"Mám holku."
"A je slepá, hluchá nebo oboje?"
Po těch slovech vzal ze sedačky polštář a mrštil ho po mě. Uhnula jsem a polštář srazil několik knih z horních polic. Pak vyskočil a začal mě lechtat. Oba jsme se smáli, jenže pak vstoupila naše matka. Strohá a upnutá jako vždy.
"Nemůžete se aspoň chvíli chovat jako dospělí?! Tede, pojď se mnou dolů," vyštěkla. Vždycky uměla křičet s úderností biče. Ale jméno Ted mělo tu nevýhodu, že i když ho zaječela, nemělo to takovou razanci.
"A ocenila bych, kdyby ses tam taky za chvíli dostavila.," otočila se na mě. Pak odešla a Ted jí s výrazem odsouzence na smrt následoval.
Jen jsem chtěla sesbírat knihy a hned jít za nimi, ale jedna obzvláště stará mě zaujala. Vypadala jako deník. Otevřela se v místě, kde končil zápis. Poslední stránka ale byla psaná jiným rukopisem. Nalistovala jsem tedy první stránku a na ní stálo starodávným gothickým písmem: Ariannin deník.

Katti

25. ledna 2008 v 19:19 | Angela |  Blog Katti
U Káti najdete:

Žiletka

25. ledna 2008 v 17:56 | Angela |  Povídky
Sedím na vaně. V hlavě slyším posměšné hlasy. Měkoto! Si srab! Nulo! Chudinko! Vidím spolužáky, jak choděj kolem mě. Ukazují si na mě. Něco si šuškají. Smějí se mi. Naschvál do mě vrážej. Nenávidím je. Ale ještě víc než jejich posměch a narážky nenávidím sebe. Můžu si za to sama. Zvednu oči a v zrcadle vidím pohled nahé zrůdy jak sedí na vaně a dívá se na mě. Nenávidím tě! křikneme na sebe současně. Koukám se na její rudé jizvy. Některé vypadají, že je nemá dlouho. Kouknu na svou ruku a její odraz v zrcadle. Uchopím žiletku se zaschlou krví. Podívám se do zrcadla. Ta bestie mi můj pohled opětuje. Přikládám nám žiletku na ruku. Pomalu plynule posouvám ostří žiletky. Zařezává se mi do masa. Pozoruju krev, jak pomalu padá na chladné dlaždičky naší koupelny. Jsi šílená, mluví na mě můj odraz. Shlíží na mou ruku a pozoruje, jak se řežu do jednoho místa znovu a znovu. Dneska ti to docela jde, posmívá se můj odraz s očima upřenýma na mou ruku. Jasně se tam rýsuje anglické slovo hate- nenávist. Znuděně pozoruje jak se řežu do svého těla. Viděla to už tolikrát. Nenávistně třísknu do zrcadla a třepy se sypou na zem do kaluže mé krve. Bolest už ani necítím. Začínám pociťovat chlad. Zatemňuje se mi před očima. Ztrácím vědomí. Upadám na ledovou podlahu. Skoro ani necítím, jak se mi střepy zařezávají hluboko do masa. Pomalu ale jistě mi ubývá síla. Z ran se mi vylévá krev na podlahu. Někdo mě vzal za ruku a zašeptal: pojď se mnou neboj se. Následuju ho za světlem. Mé tělo ale stále leží na studené podlaze...

Most

25. ledna 2008 v 17:53 | Angela |  Povídky
Oslepuje mě světlo slunce, kolem mě chodí lidé, ale přesto jsem sama ve svém světě temnoty.Stojím na mostě a zhlížím dolů do řeky. Kéž by odplavila to trápení, tu bolest, kterou skrývám.Z mých tmavě zelených očí mi stékají slzy.Ptají se kolemjdoucích, proč mi nepomůžou. V ruce držím láhev vodky. Vypiju poslední lok a odhazuju lahev do řeky. V té lahvi se skrývá dopis plný úzkosti a naděje. V pomoc už ani nedoufám. Piere ze Simple Plan mi za doprovodu hudby šeptá do ucha: I am sick of this life... Tak to máme společný. Vypínám discmana a schovávám ho do batohu.Přes kapuci mi není vidět do obličeje. Ale kdo by můj obličej přece jen viděl, cítil by jen bolest a viděl by mi v očích samotu a deprese. Opírám baťůžek o zábradlí a koukám do řeky. Proč mám tohle všechno snášet? Cítit bolest a strach a od ostatních dostávat to samý? Můj svět je křehký jako domeček z karet. Bortí se už nekonečně dlouho. Kolem se stahují mraky. Z alkoholu se mi točí hlava, ale i přesto mám podivně čisté myšlenky.První kapky deště dopadají do řeky. Z báglu vytahuji medvídka a dávám mu poslední pusu. Snad jim to budeš schopný vysvětlit. Sundavám si kapuci. Co je na druhý straně? ptám se svých mlčících společníků. Cítím v mých hnědých vlasech první chladivé kapky deště. Odplavují bolest, vzpomínky, strach, samotu, vztek a celý můj dosavadní život. Stoupám si na zábradlí a mám pocit, že jsem padlý anděl, co rozpíná svá mohutná černá křídla. Následuje to nejkrásnější, co mě kdy potkalo. Let na křídlech z kapek deště. Cítím chladnou vodu z řeky jak se dotýká mého těla. Narážím do kamenů.Ale už je mi to všechno jedno.Mé prázdné skelné oči pozorují oblaka nade mnou. Promiňte mi to. Propadám se do temnoty. Každý další nádech je bolestivý. Můj tep se zpomaluje. Temnotu střídá světlo. Sbohem. Uvidíme se v pekle...

Opatrně jsem přiložila hlaveň k levému spánku...

25. ledna 2008 v 17:51 Povídky jiných autorů
...a zmáčkla spoušť.
Ozvala se rána, která jakoby zněla jen v mé hlavě. Všechno se zpomalilo a vteřiny mně připadaly jako minuty. Zaplavil mě pocit obrovského chladu. Chlad, který se rozlil po celém těle i do konečků prstů. Myslela jsem, že kapičky potu na mém těle se musely proměnit v led. Byla jsem jím ochromena. Pak se ovšem ten pocit vytratil. Tak rychle, jak přišel.
Uslyšela jsem ránu. Zněla odněkud z dálky. Pistol mi vyklouzla z ruky a já cítila, jak pomalu padám. Měla jsem pocit, že jsem jinde, v jiném světe. Všechno bylo tak pomalé. Mé tělo dopadlo na zem, ale já nic necítila. Jen obrovskou bolest z mého nitra. Něco ve mně volalo o pomoc. Cítila jsem, jak mé vlasy slepuje horká krev, ale nevnímala jsem to. Slyšela jsem, jak kapky krve potichu skapávaly na zem. Všude bylo ticho. Chtěla jsem ho nějak prolomit, ale nemohla jsem.
Věděla jsem, že brzo ztratím i tohle slabé vědomí.
Věděla jsem, že tu nikdo není.
Věděla jsem, že mi už není pomoci.
Věděla jsem, že jsem to takhle chtěla...
Minuty ubíhaly. Pro mě minuty, ovšem ve skutečnosti jen setiny vteřin. Okolo mě byla mrazivá mlha. Chtěla jsem něco udělat. Vydat ze sebe nějaký zvuk, pohnout prstem. Věděla jsem ale též, že je to marné. Ležela jsem tam bezvládně několik vteřin. Minut. Hodin. Ležela jsem tam a přitom už jsem byla dávno jinde. Tělo zůstalo, avšak duše odešla. Rozplynula se kdesi nahoře. Viděla jsem sama sebe na podlaze s pistolí ležící vedle mě zasahující do kaluže krve, která se tvořila u mého levého spánku. Ten pohled byl ale pouze v mé mysli. Někde na cestě mezi životem a smrtí. Bylo to jen blouznění...
V posledních vteřinách jsem něco uslyšela. Byla jsem v bezvědomí a ta otázka byla vyřčena odněkud zevnitř.
Otázka, kterou jsem si nechtěla položit.
Otázka, kterou jsem si nechtěla přiznat.
Otázka, která neměla být nikdy vyřčena.
Otázka, která člověka donutí zamyslet se nad následky.
Otázka, která je položena vždycky až moc pozdě.
Otázka, která když vyjde na povrch ukáže, že všechno byla chyba...
"Opravdu jsi to takhle chtěla?"
Chtěla jsem to takhle, ale myslela jsem, že to bude snazší. Že padne výstřel a já padnu mrtvá na zem.
Nechtěla jsem, aby mně celý můj život proběhl před očima.
Nechtěla jsem, abych si přiznala, že to nezvládnu.
Nechtěla jsem, abych v mé poslední vteřině života viděla tu tvář.
Nechtěla jsem, aby mi ještě kdykoliv tekly slzy.
Nechtěla jsem, abych zjistila, že je to chyba.
Nechtěla jsem, aby se k mému srdci ještě kdykoliv dostala ta bolest.
Nechtěla jsem nic...
Chtěla jsem jen zapomenout a všechno vymazat z hlavy. Být zase svobodná...
Chtěla jsem být naivní a doufat.
Chtěla jsem, ale nedokázala si to ostatní přiznat...
Chtěla jsem věřit, že smrt je jednoduchá...
//<![CDATA[ //]]>


Naše nehynoucí láska...

25. ledna 2008 v 17:11 | Angela |  Z (mého) života a nezařaditelné
Love, love, love aneb jak moc se s Katti vášnivě milujeme...
____________________________________________________________
Angee (03:33 odp.) :
ááá, panebože to je dlouhý...už mě to nebaví...ale kvůli tobě se přemůžu....
Katti (03:33 odp.) :
jééééé, ty seš hodnááááááááááááá (muck)
Angee (03:35 odp.) :
nj, my emaři se máme táááák ráááádi....:-*
Angee (04:02 odp.) :
fuj, už je to přes stránku ve Wordu:-!
Katti (04:02 odp.) :
jupíííííííííííííííííí,... tváříš se njak zeleně ne?!
Angee (04:02 odp.) :
zelená je moje specialitka, ale nejradši se tvářim moře
Katti (04:03 odp.) :
:-D
Angee (04:03 odp.) :
sry, modře, už vynechávám
Katti (04:04 odp.) :
ok... pochopila sem... s obtížemi, ale ano...
Angee (04:05 odp.) :
ty jsi tak inteligentní...=-O nechceš bejt moje holka? vždycky jsem chtěla chodit s inteligentní mladou dámou...:-D:-D:-D
Katti (04:06 odp.) :
:-D ooooo, když m už nikdy neopustíš, budu znova tvoje holka číslo 2..., *IN LOVE*
Angee (04:06 odp.) :
nikdy, nikdy, nikdy lásko....*KISSED*
Katti (04:07 odp.) :
ooo, zlato, jsem tak šťastná, že bych ihned skočila z mostu a tím spečetila naši lásku....
Angee (04:07 odp.) :
sejdem se u Nuseláku za půl hodiny...musíme přece skočit spolu!!!
Angee (04:08 odp.) :
nebo se podřežem???
Katti (04:08 odp.) :
cokoli, jen spolu...
Angee (04:08 odp.) :
*KISSING*
Katti (04:08 odp.) :
díky ti´, posílám taky *KISSING*
Angee (04:09 odp.) :
(muck)*KISSED*
Angee (04:10 odp.) :
ááá, pomoc, uhaněč obecný je online, co mám dělat, co má dělat????
Katti (04:10 odp.) :
ááááááá, řekni že si mrtvá, protože sme se podřezali spolu....
Angee (04:11 odp.) :
nádherná, romantická myšlenka....
Katti (04:11 odp.) :
taky si myslim...
Angee (04:11 odp.) :
já tě tak strašně...(muck)
Angee (04:11 odp.) :
*JOKINGLY*
Katti (04:12 odp.) :
já tě ještě více... (muck and muck)
Katti (04:12 odp.) :
:-P
Angee (04:12 odp.) :
(muck, muck, muck, muck) zkus mě trumfnout:-)
Katti (04:13 odp.) :
(muck, muck, muck, muck, muck, muck, muck, muck )
Katti (04:13 odp.) :
hi hi hi
Angee (04:13 odp.) :
*KISSED*aaaa....přišla jsem na nový způsob smrti...upusnikovat se navzájem
Katti (04:14 odp.) :
hi hi hi.... supéééééééééér.....
Angee (04:14 odp.) :
http://angela-writes.blog.cz/0801/2-kapca expres for u
Katti (04:15 odp.) :
aaaaaaaaaa, ty si vážně zlatíško (MUCK!!!!!!!!!!!)
Angee (04:15 odp.) :
bacha, poslintáš mě...:-P
Katti (04:16 odp.) :
to sem si nezasloužila...budu plakaaat (fuk, fuk, bééééééé)
Angee (04:16 odp.) :
néé, búúúú, bééé, neplač lásko....
Katti (04:17 odp.) :
jek kvůli tobě se vzdám i pláče...
Angee (04:17 odp.) :
ooo, to je tak dojemné...ty jsi tak obětavá....se z toho snad rozbrečím...
Angee (04:17 odp.) :
ty bys snad pro mě i zemřela, což?
Katti (04:17 odp.) :
hmmm,... přemýšlím....
Katti (04:18 odp.) :
ano, určit ano, jen pro tebe mám sílu žít...
Angee (04:18 odp.) :
já bych pro tebe i zabíjela...
Katti (04:19 odp.) :
to je taaaaaak´...romantické....vidět t se sekerou v ruce, z níž odkamává krev a tvůj úsměv jež si hraje na tvé tváři....
Katti (04:32 odp.) :
áááá páni, tak sem ti tam dopsala svůj snad nejdelší komentář...
Angee (04:32 odp.) :
o jééé...tak já se na to jdu kouknout
Katti (04:32 odp.) :
ojé tak to radši ne!
Angee (04:32 odp.) :
to to bylo tak hrozný??
Katti (04:33 odp.) :
nn... jen si to přečti...
Katti (04:35 odp.) :
jestli sis to už přečetla jdu se připravit na hodně dlouhou a pomalou smrt...
Katti (04:35 odp.) :
XDD
Angee (04:38 odp.) :
http://angela-writes.blog.cz/0801/2-kapca#komentar-21504911 odpověď:-P
Angee (04:39 odp.) :
asi si ze mě udělala heterosexuála....
Katti (04:40 odp.) :
si se zamilovala do své vlastní postavi, jo?! ale ne to nééééééé, má lásko, že mě neopustíš, kvůli fiktivní postavě a ješt k tomu muži....
Katti (04:40 odp.) :
to bych nepřežila,
Katti (04:41 odp.) :
že tvé srdce bije pro něj...
Angee (04:41 odp.) :
nikdy!!! radši ho v příští kapitole zabiju!!!
Katti (04:41 odp.) :
ooo, v mém srdci se zapálila jako plamínek nadějě...
Angee (04:41 odp.) :
i když já ho nemůžu zabít hned teď.....
Angee (04:42 odp.) :
holka, asi si pomohla stvořit nejsexy muže na světě....*IN LOVE* ale tak sexy jako ty není!!
Katti (04:43 odp.) :
ooo děkuji ti, ale v mých představách si jen ty nejkrásnější a on je oproti tobě chudý bezdomovec..,...
Angee (04:43 odp.) :
ale sexy chudý bezdomovec...
Angee (04:43 odp.) :
už mlčím
Katti (04:44 odp.) :
ok, dobře s tím tak trošičku souhlasím, ale to ty si ukradla mé srdce...
Angee (04:45 odp.) :
jsem zamilovaná...ale nevím, jestli do tebe nebo Williama....kecám samozřejmě že do tebe!!!!!
Katti (04:46 odp.) :
už sem si otevírala okno a ty jsi mě zase zachránila, před mou smrtí z nenaplněné lásky.....
Angee (04:47 odp.) :
no vidíš,jak mě miluješ... ale lidi by tě měli za blázna, kdyby ses zabila kvůli neexistující osobě a navíc CHLAPOVI
Angee (04:47 odp.) :
takže je dobře, že zemřeš jen pro mne
Katti (04:48 odp.) :
ááá, ty si mé světlo v dlouhém tunelu,... sbohem v nebi...
Angee (04:49 odp.) :
néééé...
Angee (04:49 odp.) :
říkala jsem, že pro tebe budu i zabíjet....zabiju jakýhokoliv hezkýho teapacka!!!
Katti (04:49 odp.) :
a co jakou koli hezkou týpečku???
Angee (04:50 odp.) :
tebe přece nezabiju!!!
Katti (04:50 odp.) :
o, děkuji ti za ušetření mého života, který žiji pouze pro tebe a tvou lásku ke krvi...
Angee (04:51 odp.) :
to je tak romantický, že bych hned někoho podřízla...už jenom kvůli krvi...
Katti (04:52 odp.) :
ou, to je taaaaaaaaaak romantický, zabij mou učitelku zeměpisu a já tě budu líbat až do skonání světa....
Katti (04:52 odp.) :
;-)
Angee (04:53 odp.) :
romantická představa, jak klečíš vedle mé kostry, všude kolem hoří oheň, démoni hodují na mrtvolách, krev teče proudem....umíráš v těsném objetí se mnou....
Katti (04:57 odp.) :
aaa jsem z toho tak rozrušená, že jdu zabít mé strašilky, jen aby si neumřela ty... Upíšu svou duši ďáblu abych ještě někdy viděla tvůj pohled prahnoucí po krvi všech,.... Skočila bych ze skáli, abych nemusela vidět umírat t mezi dalšími.... Obtovala bych se pro tebe, jen abych viděla znova tvůj úsměv....
Katti (04:57 odp.) :
nemáš u sebe žiletku?
Angee (04:58 odp.) :
normálně jí nosím na krku, ale teď leží na mém psacím stole...neeeee...a stříbrná ritualní dýky by nestačila?
Katti (05:00 odp.) :
cokoli, jen nco, s čím bych si vyryla krvyvé srdce s tvými iniciáli do pokožky....
Angee (05:01 odp.) :
já už jsem si na ruku vyryla MILUJU KÁŤU 4EVER....je úžasné pozorovat okapábající krev...asi budu muset jít vedle lít jí na bílý koberec, aby se to líp vyjímalo...
Katti (05:04 odp.) :
aaaa, to je tak sexi představa, vidět jak si rukou držíš krk a mezi prsty ti protéká rudá životodárná tekutina, která po maličkých kapičkách dopadává na bílí koberec a tím na něm tvoří obrazce lásky...
Angee (05:06 odp.) :
vidět tě ležet na tom koberci, jak tam ležíš v kaluži krve, oděnou jen v krátkém tílku a minisukni černé barvy, tvé vlasy rozhozené kolem tebe, tvé něžné oči zkomírající v zapadajícím slunci...
Katti (05:11 odp.) :
a ty, klečící vedle mě s rukou pořád přiloženou ke krku m pozoruješ a vyznáváš mi svou nehynoucí lásku....I ty se však pomalu sesouváš na zem a po mém boku začínáš zrychleně dýchat a myslíš pouze na to že spolu zůstaneme...navždy... chytíš zakrvácenou rukou tu mou a tím vyjadřuješ vše co v danou chvíli cítíš a i já cítím jak nás ob opouštějí duše, které se následně proplétají mezi sebou
Angee (05:11 odp.) :
a straší tam spolu dodnes...and they live happily ever after...
Katti (05:12 odp.) :
:-D
Katti (05:12 odp.) :
Úžasnej rozhovor plný vášně...
Angee (05:13 odp.) :
hele, ten rozhovor si dáme na blog a nadpis k tomu bude "jak vyznat svou nehynoucí lásku, vhodné i pro sadomasochysty"
Katti (05:13 odp.) :
ok... už to kopíruji...
Katti (05:13 odp.) :
a od kad???
Katti (05:14 odp.) :
od toho 15:50 fuj, už...
Angee (05:14 odp.) :
od zprávy ode mě ve 3:33
Katti (05:15 odp.) :
od Emařu???
Angee (05:15 odp.) :
kvůli tobě se přemůžu..
Katti (05:16 odp.) :
aaaaaaaaa, kde to ye???????!!!!!!!!!
Angee (05:16 odp.) :
víš co? já to zkopčím a ty si to zkopčíš ode mě;-)
Katti (05:17 odp.) :
ok, děkuji ti, má lásko, tolik si toho pro mě udělala....

2.kapča

25. ledna 2008 v 16:03 | Angela |  1. kapitolovka - zatím bez názvu
Když jsem se ráno probudila, William už ležel vedle mě. Své tmavě hnědé vlasy měl slepené krví. Byl poškrábaný a jeho tmavě zelené oči s příměsí kovového lesku byly stále ještě zavřené. Vedle postele na zemi ležela jeho zakrvácená košile.
Když jsem se vyplížila z pokoje, hodiny na krbu ukazovaly devátou. Hned jsem zamířila do kuchyně. Věděla jsem, že tam bude jediná bdící osoba v celém domě - naše kuchařka a zároveň i uklízečka Marjorie Baltimorová.
Hned jak jsem vešla, zašveholila svým jemným hláskem: "Dobré ráno, mladá paní," a mi nabídla šálek čaje.
Svým zjevem připomínala skřítka a byla neobyčejně milá.
"Jak se dnes máte, Marjorie?" zeptala jsem se jí.
"Mám se dobře. Dneska je moc pěkný den." Usmála se, ale pak si povzdechla. "Včera byl úplněk, že? A mladý pán si určitě zaneřádil nějakou bílou košili krví. Ty skvrny nikdy nejdou dolů. Měl by nosit černou."
Tentokrát jsem se usmála já.
"Pokusím se mu domluvit. A navíc v té černé vypadá opravdu sexy, nemyslíte?"
"Víte, že já bych se o něm takto vyjadřovat neměla."
Chtěla jsem jí na to něco odpovědět, ale přerušil mě hluk z haly. Otočila jsem se k Marjorie.
"Dojdu se tam podívat."
Ve vstupní hale zrovna nějaký cizinec zavíral vchodové dveře. Jakmile mě zaregistroval, otočil se na mě a spustil: "Vy jste tady služka? Přišla jste mi pověsit kabát?"
"Ne, to ne. Jsme paní tohoto domu. Přejete si?"
Příchozí si mě změřil zvědavým pohledem. Byl střední postavy, černé vlasy měl ulíznuté k hlavě a pod svým křivým nosem měl knírek podobný kartáčku na zuby. Probodl mě svýma šedýma očima.
"Jsem Williamův strýček Theodor. William má po mě své druhé jméno. Očekává mě."
"Williamův strýček je Federic. Theodor byl dědeček." Tentokrát jsem ho probodla pohledem já. "Takže pokud vás mám pustit dál, chci slyšet vaše pravé jméno." Postavila jsem se před něj, aby nemohl projít.
"No, popravdě řečeno…" cizinec vypadal, že si prohlíží brnění postavené kousek od nás. Pak mu ale náhle vytrhl meč a zaútočil s ním na mě. Nečekala jsem to, ale prohnula jsem se a strčila před sebe tyč od vlajky, kterou držel němý rytíř v druhé ruce. Tu jsem mu v zápětí vytrhla a zaútočila s ní na cizince. Zahnala jsem ho tím téměř až zpátky ke dveřím, jenže pak mě seknul do zápěstí a já tyč upustila. Teď jsem musela ustoupit já. Došla jsem až zpátky k brnění. Tam mě napadl spásný nápad. Kopla jsem do brnění a to s hlasitým rachotem přistálo neznámému na hlavě.Vyskočila jsem, odrazila jsem se od stěny a srazila ho k zemi. Jednou rukou jsem mu chytla paže za záda a druhou jsem vytáhla z jedné ze svých kozaček stříbrnou dýku.
"Teď už mi konečně řekněte, kdo jste," zasyčela jsem, když jsem mu tiskla dýku ke krku.Vtom jsem zaslechla ze schodů kroky a halou se rozlehl silný hlas: " Co se to tu stalo?"
Byl to William. Už nebyl od krve a měl na sobě černou košili. Za ním se krčila paní Baltimorová. Zřejmě pro něj stihla dojít, zatímco jsme tu spolu bojovali.
"Zřejmě tady došlo k nedorozumění," řekl se snahou vše diplomaticky urovnat.Podal mi ruku, aby mi pomohl ze země. "Tohle je obchodník se starožitnostmi, měl zájem koupit pár věcí. Měli jsme domluvenou schůzku. Ale až na dvanáctou, je teprve deset."
"Něco mi do toho vlezlo, chtěl jsem přijít dřív," ozval se cizinec, který už se také zvednul z podlahy.
"Neznám vaše ctěné jméno, ještě pořád jste se mi nepředstavil."
"Paul Weber. Rád vás poznávám." Natáhl ke mně ruku.
"Ariana Greyová." Pevně jsem mu jí stiskla. "Těší mě," dodala jsem tónem, ze kterého bylo jasné, že tu není vítán.
"Proč jste se mi nepředstavil už při svém příchodu a tvrdil jste, že jste Williamův strýček Theodor?"
"Paul byl vždycky vtipálek, že?" vložil se mezi nás William, aby předešel další hádce. "Marge, byla byste tak laskavá a ošetřila Arianne?" Chytil mě za krvácející ruku a naznačil na ní polibek. "A Theodor byl …"
"…dědeček už vím," odsekl Paul. "Strýc byl Federic."

Jdem trhnout rekord v komentářích!!!!

24. ledna 2008 v 11:39 | Angela |  Angelin sloupkovník aneb názory jednoho blba
Jenže ne v komentářích všeobecně, ale jen tady na tomhle blogu. Mám tu jeden komentář, takže rekord budou dva komentáře. Takže holky,Kati, Any, věřím vám!!! (Nikomu jinýmu jsem zatím o tomhle blogu neřekla...)

Daniel na utkání Slávie (sloh)

15. ledna 2008 v 19:11 | Angela |  Povídky
Jednoho dne Dan vyrazil se svým bratrem na utkání Slávie Praha se Steauou Bucurest. Už půl hodiny před zápasem dorazili na tribunu, Daniel s Colou a Vilém s pivem. Na bojovné výkřiky Bukurešťanů odpovídali výsměšným pískotem.
Deset minut před začátkem utkání strahovský stadion praskal ve švech. Dan vykřikoval "Slávie do toho!" a jeho bratr nadšeně mával nad hlavou svou šálou s logem Slávie. Vše bylo připraveno k začátku zápasu.
Celé utkání bylo velmi emotivní. Slávisté jásali a fanoušci Steaui se vztekali, i když už se od začátku předpokládalo, že Steaua dostane na frak. Když Slávie dala druhý gól, Danovi ze samého nadšeného skákání vypadly klíče a zapadly pod sedačku mezi prázdné plechovky od piva, papírky od sušenek a zbytek něčího párku v rohlíku.
Když konečně klíče uviděl a natáhl po nich ruku, někdo mu na ni surově dupnul. Cítil, jak mu praskají kosti.
"Au, dávej si pozor, kam šlapeš, ty jeden…"zakřičel za ním. Pak se pokusil postavit. Bylo už ale pozdě. Nadšení slávističtí fanoušci se hrnuli z tribun dolů, co nejblíže k hrací ploše. Dan cítil, jak ho někdo udeřil do hlavy a dál už viděl jen tmu…
Brzy na to se strhla bitka. Bylo něco po desáté hodině, když zraněného Daniela konečně našli. Našli by ho dřív, ale nikdo ho nehledal. Vilém šel bojovat za čest Slávie a nyní seděl v policejním autě.
Daniel otevřel oči. Příšerně ho bolela hlava a na levé ruce měl sádru. Ležel v nemocničním pokoji a kolem stáli jeho rodiče, bratr s přeraženým nosem a …Pudil!!! Danielův oblíbený hráč Slávie (promiň, Dane, teď už vím, že tvůj nejoblíbenější hráč je Vlček).
Dan tomu nemohl uvěřit. Byl z toho tak nadšený, že málem znova omdlel. A ještě od něj dostal podepsaný dres.
I když byl ten večer Dan málem ušlapán, byl to jeden z nejšťastnějších dnů v jeho životě. Stal se z něho nejšťastnější slávistický fanoušek.

Sparťan for president?

11. ledna 2008 v 15:52 | Angela |  Angelin sloupkovník aneb názory jednoho blba
Ano, byla to velmi zajímavá debata. Taky řekněte deváťakům, ať debatují o volbě prazident. Rozvášněný dav se na sebe vrhne a zásady kultivované debaty jsou jim úplně u ... ukradený. To pak nevíte jestli chcete Švejnara, Klause nebo České království, jde vám jen o to, abyste mohli protihráče co nejlíp sestřít. A v záchvatu této "davové" hysterie Mirek vykřikl: "David na prezidenta!!!" A v tom je ten problém Copak se zarytý fanoušek Sparty může stát prezidentem? Sparťani jsou netolerantní ještě víc než Slávisti a navíc, co kdyby se tam choval jako Horváth nebo Řepka? Můžou snad prezidentovi na veřejnosti sklouznout trencle? Nebo co kdyby uklidňoval dav novinářů zdvihnutou pravicí?? A viděli jste snad prezidenta někdy nakopnout tak surově, že se potom nemohl ani zvednout??? Okamžitě jsem Mirka na tento nedostatek v jeho návrhu upozornila a on se opravil na "Tomáš prezidentem!" Tomáš je Slávista a navíc měří něco přes 180 cenťáků, tak by na něj bylo líp vidět. (Sám sebe taky označuje za playboye, tak by snad bylo i na co koukat, ale to už není k tématu) Když to třeba takovej Vlček nebo Vaniak, to by byli prezidenti. Reprezentativní a bezesporu féroví. Takže jestli je Vašek Slávista, má mojí plnou podporu.
P.S. už mám napsanou další kapitolku, ale dneska jí sem už asi nedám. Nemám se moc good. Tak pokud se máte stejně blbě a do toho taky slavíte 15 narozeniny, přeju vám zítra lepší den a posílám velký kus narozeninového dortu. Asi se pudu "zhulit" vodnicí. Peace and love, vaše věčně pesimistická Angela

1.kapitola 1. kapitoloffffky!!!

8. ledna 2008 v 20:59 | Angela |  1. kapitolovka - zatím bez názvu
Po dlouhé cestě jsem konečně stanula u našeho sídla. Původně to byl gotický hrad, ale přestavěli ho na renesanční zámek. Ale pořád si zachoval něco za své děsivosti.
Vznesla jsem se do našeho otevřeného okna ve druhém patře. William, můj snoubenec, tu ještě nebyl. Ostatně byl to vlkodlak a světlo v měsíce v úplňku nám zaplňovalo celý pokoj.
Sice je to nezvyklé, aby upír miloval vlkodlaka, ale jestli vlkodlaci a upíři nenávidí něco víc než sebe navzájem, jsou to čarodějové.
Na samém počátku totiž byly tři sestry - čarodějky. Krásná Ariana, chytrá Adriana a protřelá Ariadna. Ariadna byla panovačná a pyšná. Uzavírala se do temnoty.
Až jednoho dne, kdy zemřel jejich otec, se rozhodla zbavit svých sester a zaujmout jeho místo - místo vládce. Arianu zaklela netopýřím kouzlem a na Adrianu seslala kletbu vlčí. Do té doby vládla rovnováha. Od té doby vládne zlo a náš svět je nazýván podsvětím.
Ariana se začala schovávat v jeskyních Šedých skal a Adriana zmizela ve stínech Temných lesů. Vlkodlaci a upíři žijí v ústraní a prahnou po krvi a pomstě.
Já jsem tedy dostala jméno Ariana v naději, že sjednotím upíry a vlkodlaky a svrhnou vládu čarodějů. Jsem taky Arianiným přímým potomkem. Tyto sestry totiž založily naše tři nejvýznamnější rody. Ariana rod upírů - Greyové, Adriana vlkodlaků - Shadowové a Ariadna čarodějů - Blackové.
Já sama jsem tomu dlouho nevěřila. Dokud jsem nepotkala Williama. Celým jménem se totiž jmenuje William Theodor Shadow z Temných lesů. To znamená, že náš potomek bude po Williamovi Shadow z Temných lesů a po mě Grey z Šedých skal. A to už se za sjednocení upírů a vlkodlaků pokládat dá. Je to první krok k nastolení rovnováhy. A naše krev konečně dojde zasloužené pomsty.

Constantine - sledujte znamení, protože znamení nelžou...

8. ledna 2008 v 18:00 | Angela |  Recenze
Když se rozhodnete film skouknout, nebudete litovat.Zvláště máte-li rádi Keanu Reevese a zálibu v exorcismu a podobných věcech...
"Jmenuju se Constantine,John Constantine ty hajzle!"
Exorcista John Constantrine (Keanu Reeves) před dvaceti lety spáchal sebevraždu, protože má dar vidět neviděné-napůl démony a napůl anděli, kteří žijí mezi námi. Jenže teď má kvůli své velké vášni- cigaretám- rakovinu plic. Ví, že brzo skončí v pekle a tak se za každou cenu snaží koupit si jízdenku do nebe.Sebevrazi to nemají lehké...
"In nomine patri et filli et spiritus sankti..."
Do jeho světa cigaret, démonů a sirupu proti kašli nečekaně vstupuje policistka Angela Dodsonová(Rachel Weiz), jejíž dvojče Isabela spachálo sebevraždu skokem ze střechy psychiatrické léčebny, kde se léčila. Angela ja ovšem presvědčená, že jí někdo, kdo nebyl z tohoto světa ke skoku pomohl...
"Psychouši se přece nezabíjejí, to by bylo šílenství..."
I přes svoji počáteční skepsi se John rozhodne Angele pomoct. Vydává se pomocí Isabeliny kočky Kachny na exkurzi do pekla, kde zjišťuje, že Isabela skutečně spáchala sebevraždu a teď žije ve věčném zatracení...
"Vždycky je v tom nějakej trik.."
Do toho začínají záhadně umírat Constantinovi přátelé. Na to se John dozví od démona Baltazara, že někdo našel Kopí Osudu (kopí, kterým byl zabit Ježíš) a teď s pomocí druhé strany se na zem chystá vstoupit Luciferův syn Mamon a mocné médium, přes které se tam měl dostat, byla Isabela. Angela ale kápne božskou, a Constantine se dovídá, že obě měly schopnost vidět démony, ale Angela se svého daru vzdala. A tak John pomůže Angele prohlédnout si peklo.Angela opět získá svůj dar a je vybrána místo Isabeli jako médium...
"Něco tě zdrželo, Lu..."
A tak se John se svým parťákem Chasem Krainerem vydává zachránit Angelu a spasit svět,kterého se snaží zmocnit Mamon.. Jen co mají s archandělem Gabrielem (Tilda Svinton) patřičné intimčo-Chase umlátil o strop Mamon a Johna odklidil Gabriel-snaží se Mamon skrz Angelu dostat do našeho světa.John je ale jediná duše, pro kterou by si Lucifer přišel osobně a John to dobře ví. Tak si podřeže žíly a Lu se skutečně dostaví. Poté, co se John "mimochodem" zminí, že si Ďáblův synátor hraje s Gabrielelm a Kopím Osudu, naštvaný Lu jde synka srovnat. Pak se vrátí k Johnovi a zeptá se, jaké má poslední přání. Ten chce, aby mohla Isabela do nebe. To je ovšem sebeobětování a John má tedy konečně nárok na jednosměrnou letenku do nebe. To ovšem Lu nepřenese přes srdce-možná částečně i proto, že ho John vyfuckoval-, a tak ho zbaví rakoviny i dvou parádních ,ještě krvácejících,jizev na zápěstí.Gabrielovi je líto, že přišel o křídla a tak navrhne Johnovi , aby ho zabil. John o ale svou nádhernou svatou brokovnicí přetáhne po papuli a odejde.Ještě ale prohodí hlášku:"Tohle je bolest, zvykej si..."Gabriel odpoví:"Vybral sis lepší cestu, vidíš, že to dokážeš", a pak jen vcouvá do bazénku.A aby to byl pořádný hapík, John si nakonec místo cigára strčí do huby žvejku.Potom už se jen jeho hlasem ozve perfektní citát:
"Myslím, že Bůh má s každým z nás určitý záměr. Musel jsem umřít, dokonce dvakrát, aby mi to došlo."

Prolog

8. ledna 2008 v 16:17 | Angela |  1. kapitolovka - zatím bez názvu
Předsavte si temnou uličku a v ní dva mladé lidi, kteří se právě poznali. Mladík je téměř namol, ale je přesvědčen, že dívku miluje. Ale co je to vlastně láska? Důvěra? Zde se o důvěře mluvit nedá, protože za něj mluví momentálně jen množství vypité vodky. Tak snad vášeň? To sotva. Ten chlapec je momentálně vášnivý asi tak jako spicí lenochod. Že by to snad byl pocit bezpečí? I přes svou sebedůvěru s ní v bezpečí není, ostatně jak sám brzo pozná. Láska je sebeobětování. To zjistil v několika následujících vteřinách, kdy umírajíc padal k zemi. Dívka si otřela zkrvavená ústa. Vytáhla z kabelky výrazně rudou rtěnku a namalovala si jí ústa. Pak se vydala cestou z města. Ta dívka jsem já - Ariana Greyová, upírka.