Blog je nevhodný pro mladší patnácti let. Obsahuje erotiku, násilí a drogy. Jinak jste tu všichni vítáni=o)

Psaní... Psaní beze smyslu

10. prosince 2016 v 2:46 | Angela |  Z (mého) života a nezařaditelné
Tak tedy znovu usedám ke psaní, abych zjistila, jestli jsem vůbec schopná ještě dát dohromady několik smysluplných vět...
Těžko říct, pro koho to vlastně píšu, protože krom mé nejdražší tento blog nikdy neměl mnoho čtenářů...

Při příchodu domů jsem šmírovala okno, zda v něm uvidím světélko. Říkala jsem si, že třeba ani nejsi doma. Pak jsem se tiše modlila, abys neslyšel můj příchod a já si mohla ukrást pár chvilek pro sebe...

Samota mě posledních pár měsíců zabíjela a teď ji vyhledávám, zvláštní že?

Potřebuji si ujasnit všechny ty pocity ve mně. Ach, klišé. Přemýšlím, nakolik jsou moje pocity tvoje pocity. Přemýšlím, nakolik by ses měl zaobírat tím, že si připadám jak hromada odpadu. Párkrát jsem si tak připadala i kvůli tobě, víš? To už by mohl být tvůj problém. Mohl... Nemusí. Nechci přece nikoho obtěžovat svou zbytečnou existencí. Svým bytím beze smyslu. Dýchajícím zklamáním, živoucím neúspěchem a chodící troskou.

Všichni ti bojovníci kolem mě... Proč nemůžu být jako oni? Proč jsem se zase nechala srazit na kolena? Proč jsem věděla už dopředu, že se nechám znovu srazit? A teď od někoho žádám pozornost, kterou bych si měla zasloužit za svou slabost a neschopnost? Ach, já speciální sněhová vločka. Ztracená mezi tisíci miliony jiných speciálních sněhových vloček.

Jsem příliš slabá pro tento svět. Proč tedy už radši nejsem mrtvá?

Žít v džungli, už mě dávno něco rozsápalo na kousíčky. Bohužel v této džungli stačí, když se tváříš, že jsi v pohodě. Jsem v pohodě, kámo, jsem strašně v pohodě. Brečím, jen když u toho nikdo není. Nikdy si nestěžuju, když s tím někdo nezačne a pak si stěžuju jen tak, aby nestála konverzace. Ubližuji si jen ve svě mysli, za zavřenými dveřmi. A přitom pořád čekám, že někdo příjde a zachrání mě. Ale jak se říká, nikdo tě nezachrání od tebe samotného.

Pouštím si hudbu čím dál tím hlasitěji a doufám, že tím na sebe neupozorním...

Chci se totiž zpít úplně o samotě. Stejně, jako jsem si o samotě musela projít všemi těmi stavy. Teď si dokonce připadám, že při psaní na klávesnici hraji na klavír. Což je jediná věc, kterou si opravdu přeji celý život, umět hrát na klavír. Pak bych třeba měla nějakou cenu. Třeba bych se u toho i naučila zpívat. Krásný život si umí vysnít každý. Ale já už bych se holt měla smířit s tím, že už je moje pozdě na to, abych něco znamenala.

Klídek, cajk. Utřu si nos a jedu dál. Ale nezačala jsem původně psát kvůli tobě?

Zafungovalo to. Jsem opilá a úplně sama. Asi si ještě přečtu pár článků lidí, co mají opravdové deprese. Budu si myslet, že jsem v nich našla porozumění a přitom se užírat, že jsem jen blbka, co nikdy nezažila opravdovou bolest a nemůže se s nima srovnávat. Pak půjdu spát. Měla bych se rozmyslet, jestli si půjdu lehnout vedle tebe nebo zůstanu radši tady, sama. Ale radši bych měla zůstat tady a neprozradit, že jsem pila. Ačkoliv by ti to asi bylo úplně jedno. Jen bys řešil, jesti ti zbylo pivo v ledničce. Dnes jsem si říkala, že mám asi tak třetinovou cenu než tvoje sbírka kytar. Teď si tak říkám, že mám vlastně jen takovou hodnotu, kolik ti dokážu donést piv do ledničky. Takže vlastně prachmizernou.

Už jsem si tady i zatopila. Jen se kolem tebe proplížím pro deku a polštářek, ok? Protože to přece páry, co spolu žijí, dělají normálně...
 

Útěk

6. června 2016 v 23:12 | Angela
Chce se mi kričet, chce se mi tak moc křičet, až mě to ohlušuje zevnitř... Ale bojím se, že bys mi nevěřil. Jak bys mohl pochopit, proč teď v noci někam utíkám, mám strach jít dál, strach se vrátit-
Jak ti vyprávět o bolesti, ve které si připadám tak nesmyslně. Jak ti to vysvětlit, jak bys na to reagoval? Už jsem o tom psala tolikrát, že nejde snad ani nic nového, že mi mé sevření hrudi připadá tak fádní...
Bezvýznamné jsou nejspíš i tyhle noční toulky, kdy míjím jen vietnamské večerky, poslední pejskaře a zbloudilé taxíky. Utíkám jak vyděšené kotě, odnikud do nikam. Úzkost je jak velký černý mrak, jak těžký černý havran na mých ramenou, chce se mi zvracet a mně už to připadá normální. Mám hrozný hlad a jsem daleko od domova, což by se nestalo, kdyby... Kdyby se uvnitř mě pořád nesnažil probudit jakýsi netvor z minulosti.
Cesta zpátky už neubíhá tak dobře, když si člověk uvědomí, kde je a co tam dělá. Vím jen, že bych dala cokoliv za tvou utěšující blízkost. Ale nesměl by ses ptát, žádat žádná vysvětlení, která ti dlužím... Nejspíš jsem já ten netvor, můj anděli, můj malý neskažený kousku lidského bytí, můj tajný poklade. Stydím se za to, že jsem a ubližuji jedinému člověku, kterého bych měla nosit na rukou a pokládat jen na okvětní lístky bílých růží. Jsem jen zatoulaný idiot, který ví, kam se má vrátit, i když si tam pořád bude připadat stejně ztraceně. Celá moje existence je jeden velký omyl a dávala by smysl snad jen, kdybych skončila jako žrádlo pro psy. Už nemám sílu jít dál a funguje mi už jen instinkt, který mě usnout na bezpečné místo pod střechou. Chci se vrátit k tobě, ale i z toho mám strach - že se mezi nás zase postaví to něco - ta neuchopitelná zrůda dřímající v mém nitru.

Chci se vrátit

12. října 2015 v 23:14 | Angela |  Povídky
Jak moc jsem se nechtěla vrátit k něčemu takovému... Nemůžu jít dopředu, ale vrátit se o krok zpět by znamenalo pád do propasti... A co na tom záleží, stejně se mi drolí půda pod nohama a dřív nebo později k tomu pádu dojde...

Chci se vrátit zpět dva dny zpátky. Proč jen mi proboha život ukázal tak krásný okamžik, okamžik tak mimo realitu a přece skutečný... Tak nereálný a přeci vím, že se stal... Ten nádherný okamžik, jediné gesto, když k vám někdo natáhne ruku, jen a jedině k vám, aby vám ukázal, že jste výjimečná osoba... Chci ten okamžik vrátit, tu ruku chytit a již nepustit... Jenže to nejde, to prostě nejde, neexistuje most, který by překlenul ty galaxie mezi námi... Ten člověk se nevrátí, jen prošel mým životem, obrátil ho naruby... Udělal toho pro mě tolik jediným pohledem do očí...

Jenže to nejde, takhle to nefunguje, musím jít dál, jít tmou, s obrovskou bolestí a strachem... A doufat, že se někdo znova objeví. Někdo, kdo natáhne ruku, protne temnou hladinu a dotkne se mě svou krásnou čistou duší...

Vidíte, sama sobě říkám, že musím doufat i když vím, že už ničemu nevěřím...

Prosím, chci zpátky, moc chci zpátky... Vraťte mě do toho okamžiku, ať můžu zemřít šťastná... Nechci tu být, nechci... Prosím, vezměte mě s sebou... Udělám cokoliv... Ale tohle po mě nechtějte, to nezvládnu.

Jsem tak slabá. Tak odporná...

Toužím po věcech, které mi nenáleží... Ale proč ne alespoň trochu? Proč nemůže být život alespoň trochu hezký?
Proč jediný člověk, který viděl kutálet se moje slzy a něco to pro něj znamenalo, proč je tak vzdálený...

Studená krev, horké čelo... Už ani nevím, jestli mě slzy mrazí nebo pálí...

Můj anděl má tvou tvář, ale nevím, proč mi tě poslal, když jsi se mnou nemohl zůstat...
 


Můj obvyklý článek, ovšem naprosto se hodící k tématu týdne (TT - život není fér)

7. září 2015 v 20:45 | Angela |  Povídky
Zase utíkám ke svému blogu v okamžicích, kdy se cítím nejhůř...

Prý jsem dva roky nepřidala článek, to ale ovšem ani v nejmenším neznamená, že jsem se za tu dobu necítila na dně.
Ale teď, když se mi kutálí slzy po tvářích a pálí mě oči.... Jak mám zatraceně pořád čekat na to, že něco bude lepší? Na co mám sakra ještě čekat? Až bude lepší tohle a tamto...
Ta úzkost, co mi svírá hrudník, ze mě doslova vymačkává poslední kapičky naděje...
K sakru! Mám chuť roztřískat celý tenhle svět!
Kam jsem se to dostala? Proč musím sama proplouvat a bojovat za něco, o čem si snil někdo jiný?
Jak si teď nemám připadat jak bezcenná kupička smetí, která už sama nevydrží stát ani minutu...
Chci se nechat rozfoukat do větru, kéž by to jen bylo možné... Kéž bych se mohla rozplynout a odletět na křídlech ptáků kamsi k obzoru, kde končí svět. Kéž bych se rozpustila mezi kapkami deště a odplula v řekách... S celou svou zbytečnou existencí....

Nejsem ten, kým chcete, abych byla...

Chci jen obejmout od někoho, koho mám ráda... Někoho, kdo by mě zachránil přede mnou samotnou... Jsem tady, jsem zranitelná a zoufale natahuji ruce k někomu, kdo doufám, že tam stojí. Tak dlouho jsem se snažila bránit sama sebe, protože tu nebyl nikdo jiný, kdo by to pro mě udělal...

Jak se to dělá, být fantastická dcera, zaměstnanec roku a student s červeným diplomem? Jak se to dělá, nebýt vzorem selhání... Jen hromádka zklamání, neštěstí a nesmyslných snů.

Připomeňte mi, proč tohle všechno dělám? Pro co vlastně žiju? Čí lži mě donutily neodejít?

Proč je mi taková zima, když mám rozpálené tváře... V očích mě řeže sůl ze zaschlých slz... Slz, které vyplavily alespoň část strachu a úzkosti, ale stále ve mě zanechaly vědomí toho, že se blíží něco, co sama nezvládnu... Něco, co se nemůže dočkat, až si vezme část mě... Něco, proti čemu nemůžu bojovat tak, jak bych chtěla....

Držte se, zima přichází! A opět mám pocit, že mě srazí na kolena a už se nikdy nenarovnám tak vysoko, jako jsem to dokázala předtím... Předtím, když mělo cenu se za něco zvedat. Tehdy, kdy ještě vidiny toho, že bude líp, nevypadaly tak nesmyslně.

Pomoc! Prosím... POMOC!

Jsem ještě větší zoufalé nic, než kdy předtím.

Upřímnost nade vše

12. května 2013 v 10:53 | Angela |  Dopisy od Niny pro Trigorina
Již několik měsíců zpátky jsem si řekla, že je nesmyslné být stále Ninou pro Trigorina, který o mně nestojí. Dala jsem svoje srdce jinému a při vzpomínce na tebe už cítila jenom nenávist. Ale teď...

Nemělo smysl tajit pravdu. Dozvěděla jsem se jí a teď se znovu cítím ponížená, znovu prožívám tu bolest, když vás zradí někdo, komu bezvýhradně věříte a koho milujete. Znovu vzpomínám na ten večer, když jsem se ti dívala do očí a věděla, že mi lžeš. A teď jsem tě s ní viděla, sice jen na fotografii, ale to vaše štěstí, když jí objímáš...
Smířila jsem se s tím, že se naše cesty prostě rozešly, ale kdybys mi prostě řekl, že ti stojím v cestě k ní... Kdybych se to dozvěděla tenkrát, viděla bych vinu i na tvé straně, dokázala bych se s tím vyrovnat už tenkrát. Sice by to bolelo o to víc... Ale neničilo by mě to teď.
Vím, že za to nestojíš. Jsi jen obyčejný svinský hajzl. Jenže tvoje činy mají dalekosáhlejší důsledky, než si umíš představit. Ničíš život teď nejen mě, ale i muži, kterému chci důvěřovat a chci mu věřit, že by se mě nezbavil tak snadno, jak jsi to udělal ty. Muži, který je silný, odvážný a schopný podívat se do očí věcem, které způsobil. Který má odvahu přiznat vinu a omluvit se za ní.
Doufám, že se ti to vrátí. Nechci tě proklínat, ale vím, že si nezasloužíš být šťastný. Ne dokud neodčiníš tu bolest. Dokud mi nevrátíš mé slzy zpět. Včetně těch, které pláču právě teď.
Ano, zase jsi mě rozbrečel. Zase jsi mě donutil o sobě pochybovat. Chtěla jsem zapomenout a osvobodit se. Místo toho roním nesmyslné slzy a lížu si staré rány, které přestože se zdály být zahojené, začaly znovu krvácet. Chtěla jsem se zbavit i té čiré nenávisti, která mi při vzpomínce na tebe zatemňovala mozek. Chtěla jsem ti odpustit. Neměla jsem vůči tobě už nikdy nic cítit, žádnou bolest, zradu, ponížení, osamělost a místo toho...



Blahopřeju ti. Dokázal jsi to znova.

Kam dál